Sociální reforma v praxi

Na začátku sociální reformy byl slib pana ministra Drábka, že postižení o nic nepřijdou. Pro lepší představu, jak to fungovalo dřív, malý přehled: Na postižené dítě jste mohli do jeho sedmi let pobírat prodloužený rodičovský příspěvek, ke kterému bylo možno požádat o příspěvek na péči v různé výši dle závažnosti postižení. Pokud byl příspěvek na péči přiznán, rodičovský se zkrátil na polovinu. Od 1. ledna tohoto roku byl prodloužený rodičovský příspěvek zrušen, zůstal jen příspěvek na péči. Údajně bylo posuzování stupně postižení změněno, aby nedošlo k újmě na příjmu postižených.

Jak jsem v poslední době zjistila, tyto sliby nějak nevycházejí. Řada rodičů postižených dětí přišla o velkou část peněz hlavně kvůli zrušení prodlouženého rodičovského příspěvku. Například moje známá, která sama vychovává autistického chlapečka, přišla o šest tisíc. Je rozdíl mít na uživení sebe a dítěte deset tisíc, a mít čtyři. Kde brát, když nemůžete jít do práce? A to není jediný případ.

Platíme jedny z nejvyšších daní v Evropě. To všechny ty peníze padnou na platy státních činitelů a dalších úředníků? Myslím si, že by stát měl mít zájem o to, aby děti s postižením mohly být vychovávány doma. Nebo je účelem, aby jich co nejvíc skončilo v ústavech a maminky šly pracovat? Efekt by byl poměrně diskutabilní, ústavní péče stojí o dost víc, než když je dítě doma a pečující osoba pobírá peněžitou pomoc od státu.

Česká republika je údajně státem sociálním, kde by mělo být normální pečovat o slabší. Rodina s postiženým dítětem prožívá řadu potíží. Nikdo by si dobrovolně nevybral, aby se mu narodilo postižené dítě. Je to smutné, náročné, a budoucnost nejistá. Je opravdu v pořádku připravovat rodinám, které mají dítě s jakýmkoliv handicapem, ještě starosti existenčního druhu? Pořád se nemůžu srovnat s tím, že pan ministr Drábek sliboval, že postižení lidé, potažmo rodiče postižených dětí, o žádné peníze nepřijdou. Není to tak. Prý bude nový systém spravedlivější. Takhle vypadá spravedlnost? Nejspíš je krom slepoty stižena i úbytkem mozkové hmoty.

Chápu – je krize. Když tedy chci ušetřit na sociálních dávkách, asi bych měla začít od lidí, kteří pracovat mohou, leč nechtějí. Jenže to by bylo nejspíš příliš složité. Takže se vrhnu na ty nejslabší a seberu jim, co půjde. Jak triviální, jak účinné! Ještě jste hrdí na to, že jste Češi?

Tolik představa nejvyšších úředníků o morálně korektních úsporách v tomto státě. A to v době, kdy už se konečně naše společnost smiřuje s tím, že postižené dítě může vyrůstat doma. V době, kdy se přes různé finanční potíže rozmáhá raná péče, která pomáhá takovýmto rodinám fungovat. V době, když už není první reakcí lékařů na rozpoznané postižení věta: "Nechcete dát dítě do ústavu?" Děkuji, nechci. A už vím, koho budu volit příště.