Divné děti, taky děti..nebo nee???

Jedno z našich dětí je hodně jiné. Nikdo by ho doma nechtěl. Má onu údajně módní diagnózu autismus. V sedmi letech nemluví, křičí a chová se chvílemi zvláštně. Já to mám jednoduché, nedostala jsem na výběr. Tak se jen snažím to ustát. Vlastní dítě, ať je jaké chce, jen tak neodložíte. A pokud k tomu dojde, máte už asi sakra důvod. Existuje ale lidé, kteří se dětem jako je to naše prostřední věnují dobrovolně. Nejspíš milovníci adrenalinu.

 Kdybych měla dítka zdravá, autistu ani nepoznám na ulici, natožpak abych se do něčeho takového nořila z vlastní vůle. O to víc si vážím lidí, kteří tak činí.

 Pomáhající profese jsou vůbec nevděčnej kšeft a zrovna u mentálně postižených obzvlášť. Náročné psychicky i fyzicky. Snažíte se posunovat vzdorujícího tvorečka kupředu a nikdo předem neví, jestli to půjde a pokud ano, kolik to bude vyžadovat sil. Tvoreček nemá šanci stíhat vrstevníky a co je u zdravých dětí samozřejmé, zavání u takovýchto dětí často nemožným.

 A přesto jsou lidé, kteří v tom vidí smysl. Všechna ta mravenčí práce se zvládnutím i sebemenší blbinky jim stojí za to, přestože nejde o jejich potomstvo.

 Moje babička mi nedávno pravila, že je mě škoda. Myslela tím, že neprovozuju žádnou profesi, kde bych uplatnila své - babičko promiň -údajné kvality. Škoda je velmi relativní pojem. Já sice neskáču radostí, že věci jsou, jak jsou, ale nezlobím se pro to ani se nelituju. No a, tak mám postižené dítě. Mlácení hlavou do zdi nefunguje. Alespoň jsem se naučila nic si nedělat z toho, co si myslí okolí a to nejen o dítěti, které řve jako tur, protože jdeme jinou cestou. Umím se radovat z maličkostí. Stačí, aby vylezlo sluníčko zpoza mraků a jsem spokojená.

 Lidé se zdravými potomky si uvědomí, jaké štěstí mají, když potkají nás v nějaké slabší chvilce. Nepotřebuju, aby si všichni sedali na zadek, protože ó já úžasnááá jsem se ho nezbavila, když se zjistilo, že je to mimoň. Ani mi nevadí, když na nás někdo civí. Já i synátor jsme v tom nevinně. On si to nevybral a já taky ne. Máme se rádi, tak se není za co stydět.

 Na jakékoliv dotazy případných odvážných odpovídám snad otevřeně. Nerazím přístup on je postižený a proto to všichni musí pochopit.  Nemusí. Není to ničí povinnost.

 Fakt mi nevyhovuje, když syn někde křičí. Jen nejde vždy uklidnit snadno a rychle. Milí okolojdoucí, já vím, že ten řev je mazec. Poslouchám ho často. Vydržte. Děláme oba, co můžem. Jak to jde, hned ztichnem nebo zmizíme.

  Syn už je větší, takže je na první, nejvýš druhý pohled vidět, že má nějaký problém. Takže už mi ani moc neradí důchodkyně na ulici, kterak mám toho uřvance ztrestat na prdýlku nebo studenou sprchou. Čímž pádem už jim ani nemůžu  oznamovat, že kdyby to šlo vyléčit nářezem, dělám to obden a ony mají za ten geniální nápad Nobelovku. Tyhle chvíle bývaly docela švanda. Hlavně okamžiky, kdy dotyčným rýpalům došlo, že jsou na půdě velmi nejisté, protože jim neznámé. Následovaly zrudlé obličeje, omluvy a tak. A možná přístě i opatrnější soudy. Možná.

 Ale zpět k dobrovolně se nořícím. Dnes mi zachránila zbytek nervové soustavy synova báječná slečna učitelka. Dítě už tři týdny odchází ze školky v amoku. A ona to dnes vyřešila. Odešli jsme v klidu. I kdyby to mělo být jen pro dnešek, má můj dík navěky.

 Chce to extra - pardon citlivějším povahám - koule, věnovat se autismu. Takže všem učitelkám, dobrovolníkům, asistentům a jiným andělům mé srdečné díky. Bez nich by to bylo mnohem mnohem těžší.

 A co se okolí týká, prosím jen o trochu pochopení. Všichni okolo nás, kdo chápou, už jen tím pomáhají. Pomáhají proti svinstvu jménem autismus, které se snaží znemožnit porozumění mezi námi a našimi dětmi.

 Všem ostatním krásný den, radujte se z drobností a povolte si chovat se jako malé děti, protože duševní hygieny není nikdy dost.

P.S. Jen pro ilustraci, jaká v očích rodiče normálního dítěte naprostá volovina mi dokáže udělat radost. Náš autík právě vylil pití. Přišla jsem k němu a docela pronikavě zaječela, co to jako jé?? A on ke mně přistoupil, pohladil mě po ruce a pak si jednou tlapkou tu druhou provinilou káravě poplácal. Vzápětí se na mě podíval s výrazem takhle je to v pořádku? A když jsem se zasmála, odešel si hrát. Pro někoho zlobivé dítě, které vylilo pití. Pro mě dítě, které si uvědomilo, že udělalo něco, co nemělo. Malinké krůčky vpřed jsou pořád pokrok. A jak jsem na ně pyšná! I na toho našeho divňouska. Nemá to snadné.