Demokracie na evropské úrovni je nebezpečná iluze

Jak již před několika měsíci ve Štrasburku při příležitosti projevu českého prezidenta Miloše Zemana řekl politolog Jacques Rupnik v interview s Václavem Moravcem na České televizi, v těchto eurovolbách mělo jít o posun směrem k dalšímu posílení role Evropského parlamentu, protože jednotlivé evropské strany hlavního proudu si předem stanovili svého kandidáta na předsedu Evropské komise.

Komise je motorem integrace a tvůrcem eurolegislativy. Zodpovídá se vládám členských států, které se v Evropské radě mají shodnout na jejím předsedovi, a poté má každý stát nominovat jednoho komisaře. Lisabonská smlouva ale dala Evropskému parlamentu odpovědnost Evropskou komisi schválit. To znamená, že Evropská rada by měla při výběru kandidáta nějakým způsobem Evropský parlament brát v potaz. Německý filozof Jürgen Habermas to dokonce v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung interpretuje tak, že by Evropská rada měla plně respektovat vůli Evropského parlamentu a jmenovat předsedou Evropské komise kandidáta nejsilnější strany. Tou se po volbách opět stala Evropská strana lidová a jejím kandidátem je Jean-Claude Juncker z Lucemburska.

Lisabonská smlouva a tento její výklad, na který postupně po dlouhém váhání přistoupila i německá kancléřka Angela Merkelová, otáčí odpovědnost Evropské komise od členských států směrem k Evropskému parlamentu. Výsledky voleb lze interpretovat i tak, že s tím voliči nemají problém. V EP budou dominovat opět strany, které tento výklad podporovaly tím, že si své „spitzenkandidaten“ na post předsedy Evropské komise před volbami nominovali. Jedná se o Evropskou stranu lidovou (v ČR TOP09, KDU-ČSL), Socialisty (ČSSD), Zelené, Evropské liberály (ANO) a Sjednocenou levici (KSČM). Voliči, kteří s tímto výkladem nesouhlasili, měli v ČR možnost volit jedině ODS nebo Svobodné. Tyto strany získaly 3 mandáty z 21.

Otočení odpovědnosti Komise směrem od členských zemí k europarlamentu má podle evropského mainstreamu přinést více demokracie do evropského projektu. Komise má začít připomínat evropskou vládu, která se zodpovídá evropskému parlamentu, a tím má být překonán demokratický deficit evropských institucí. Tak to v již odkazovaném interview intepretuje i Jacques Rupnik. Ale nic není vzdálenějšího skutečnosti.

Jediná legitimita, kterou Komise doteď měla, byla odvozená od jejího jmenování vládami, které ji i v Evropské radě mohou určovat priority, kterými se má zabývat. Pokud zvítězí interpretace, že ono divadlo zvané eurovolby vlastně i rozhodlo o tom, jak má vypadat Komise a priority ji bude průběžně určovat Evropský parlament, znamená to, že se evropské instituce definitivně utrhnou z řetězu a budou fungovat zcela nezávisle na členských státech. Bruselská unie definitivně bude nad členskými státy, které přijdou o poslední vliv na vývoj. Jediné co státům zbyde, bude možnost konzultovat část návrhů evropské legislativy v Radě ministrů. Proto i britský premiér David Cameron jasně řekl, že stane-li se předsedou Komise eurofederalistický fanatik Juncker, kterého by ve skutečných volbách nikdo v Evropě krom Lucemburska nikdy nikam nezvolil, vystoupí Velká Británie z EU. Juncker nebyl vybrán žádnými voliči, ale byl vybrán evropskými elitami v rámci Evropských lidovců. Odkdy tyto entity – evropské politické strany (frakce) – mají takovou moc? Kdy přesně jsme jim tuto moc dali, když představitele těchto frakcí drtivá většina občanů ani nezná?

Evropský parlament skoro žádnou legitimitu nemá. Většina obyvatel k volbám ani nešla. O možnosti svým hlasováním rozhodnout o předsedovi Komise vědělo jen velmi málo lidí, navíc 90% občanů EU si podle průzkumu AECR/AMR (uskutečnil se v 15 zemích na vzorku více než 12 tisíc lidí) myslí, že výsledek eurovoleb by vůbec kritériem pro výběr předsedy Komise být neměl. Podle stejného průzkumu vědělo o tom, že Jean-Claude Juncker je kandidátem evropských lidovců, jen 8,2% občanů. Jen 13,6% občanů si vzpomnělo alespoň na jednoho z kandidátů. A ještě více zarážející je, že jen 8,8% občanů umělo jmenovat evropskou politickou stranu, která si nyní jejich hlas ve volbách vykládá jako mandát pro ni. Ukažte mi voliče ANO, který věděl, že hlasuje pro Guye Verhofstadta, evropské federalistu z frakce Evropských liberálů?

Zastánci evropské politické unie argumentují stejně špatně a nebezpečně jako dříve zastánci evropské monetární unie. Ti říkali, že nevadí, když jsou ekonomiky zemí rozdílné. Se vznikem eura mělo podle nich automaticky docházet ke konvergenci. Doopravdy nastal přesný opak a katastrofa. Jak by asi mohla dopadnout politická unie – pokus o evropskou demokracii bez evropského lidu s argumentem, že ten se postupně vytvoří, dáme-li Evropskému parlamentu více pravomocí?

Tyto volby do Evropského parlamentu jen potvrdily, že evropský lid neexistuje. Občané volí podle svých preferencí do národního parlamentu. Ti, kteří už jsou na Unii naštvaní, nechodí k volbám nebo volí strany hájící zájmy jejich národa a proti Unii (UKIP v Británii, NF ve Francii atd…). Lidí, kteří chtějí mířit za evropskou politickou unii je naprosté minimum, jak ukazuje citovaný průzkum. Paradoxem je, že tito lidé vyplňují podstatnou část mediálního prostoru jako všemožní nestranní analytici.

Jak podobně řekl i slavný politolog Timothy Garton Ash. Evropský parlament je zbytečná instituce, která by dnes už ani nevznikla. Skoro nikdo ji nechce. Bohužel smlouvu o svém zrušení by musel Evropský parlament sám odsouhlasit. Výborný článek o tom napsal Alexandr Tomský.

Nyní nám budou z Bruselu dalších 5 let vládnout lidé, kteří si myslí, že byli občany zvoleni a mají na těchto 5 let mandát. A to je velmi nebezpečná iluze, která nemá se skutečností nic společného.