Benátské referendum a stát v 21. století

V Benátkách (Venezia), respektive v oblasti Benátsko (Veneto), v minulém týdnu proběhlo neoficiální referendum o osamostatnění regionu od Itálie. Ve Venetu žije něco přes 4,5 milionu lidí, z toho 3,8 milionu voličů. O referendum byl opravdu velký zájem a zúčastnili se ho zhruba 3/4 voličů. Z nich ohromné množství 89% je pro odtržení se od Itálie. Nedivím se jim.

Důvody tohoto požadavku nemají podle mého názoru vnějšího pozorovatele nacionalistický podtext. Benátská republika sice v minulosti byla významným samostatným obchodním státem, který dosáhl největší slávy v období 12. až 14. Století. Na přelomu 13. a 14. Století žil i slavný Benátčan Marco Polo. Tento stát zanikl až po dobytí Napoleonem v roce 1797. Poté patřily Francii, chvíli Rakousku a pak zase Francii a až roku 1866 se v referendu vyslovil lid pro připojení ke sjednocené Itálii. V dnešní době mají v této oblasti jako druhý úřední jazyk benátštinu, která je poměrně propracovaným dialektem italštiny s mnoha odlišnostmi. Někteří ji mohou brát jako zcela samostatný jazyk. Přesto si nemyslím, že se Veneto, a místní občané chtějí osamostatnit, protože by se necítili jako Italové.

Nemyslím si, že by přestali na letošním fotbalovém mistrovství světa v Brazílii fandit svému italskému národnímu týmu, nebo že by přestali sledovat italskou ligu. Stejně absurdní situace by teoreticky nastala po velmi obdobném osamostatnění Katalánska od Španělska. Přestala by pak Barcelona hrát španělskou ligu?

Hlavní důvody pro osamostatnění jsou v obou těchto případech podobné. Důležité jsou důvody ekonomické, a také kvůli vzrůstající touze mít opět rozhodování o svém životě a své svobodě blíže na dosah se většina lidí vyslovuje jednoznačně. Lidé nechtějí, aby jim někdo přikazoval, jak mají žít. Nemělo by to dělat národní mocenské centrum, natož Brusel.

Z jedné strany žijeme v postdemokratickém režimu nadnárodní unie, kde národní stát ztrácí svůj význam. Volení politici přestávají být schopní řešit domácí problémy, protože mají eurokazajkou svázané ruce.  Z druhé strany začínají ale vznikat silné tendence se z tohoto procesu vymanit, odtrhnout. Decentralizace je přirozená reakce na nepřirozenou centralizaci v rámci evropské integrace.

Itálii se dnes celkově nedaří. O jejím přistoupení a fungování v rámci eurozóny jsem psal zde. Celkově o krizi eurozóny a jejím možném řešení pojednává tento článek.

Krize vyhrocuje situaci v regionech. Ekonomicky silný region získává pocit nespravedlnosti plynoucí z toho, že musí neúměrně doplácet na chudší regiony. "My, Benátčané, máme pocit, že jsme tu jen od toho, abychom platili daně," zdůvodnil vzdorný postoj vůči Římu Luca Zaia, guvernér regionu Veneto. Úplně stejně mluví i Katalánci. Samozřejmě v obou regionech se vybírá mnohem více daní, než kolik na zajištění veřejných statků a služeb zbyde v daném regionu. Zbytek peněz posílají Katalánci do Madridu, který je přerozděluje dále. Stejně tak Benátčané do Říma.

Někdo by tento důvod k osamostatnění mohl vnímat jako jistou sobeckost, nedostatek solidarity atd. Ale copak je přirozené žít dlouhodobě na něčí účet?

Já vždy věřil v budoucnost národních států. Ale ta je dnes ohrožována jak z vnějšku centralizací nadnárodní moci v Bruselu, tak zevnitř přemírou přerozdělování uvnitř evropských států. Státy v Evropě dnes běžně skrze státní rozpočet plněný daněmi přerozdělují 40-55% ročního HDP. Ještě na začátku 20. století to ale bylo jen kolem 10%. Narůstat tato čísla začala až se vznikem evropského sociálního přerozdělovacího modelu. A právě ten je příčinou toho, že lidé na bohatším severu Itálie jsou nespokojení s tím, že musí dotovat chudý jih. Systém státního přerozdělování bohatství vytváří dnes příliš veliké nespravedlnosti. Kdyby byl sociální a důchodový systém zaměřen jen na zajištění nezbytného minima v celém státě, tak by výrazně poklesly odvody do těchto systémů a bohatší lidé z bohatých regionů by si mohli místo odvodů sami více spořit pro sebe a stav by se stal spravedlivějším.

Na severu je i veliká nespokojenost s eurozónou. Politická strana, která tam má výraznou podoru, Liga severu, má dokonce v programu opuštění eurozóny. O této možnosti otevřeně mluvil i Berlusconi a měl by o ní mluvit každý pravicově smýšlející člověk, kterému jde o národní zájmy své země. Mezi levicovými socialistickými stranami panuje shoda, že když se bude pokračovat v evropské integraci směrem k vybudování federace, v rámci které se z bohatých států do chudších bude masivně přerozdělovat, tak se problémy eurozóny vyřeší.

Systém přerozdělování bohatství, který vytváří nevraživost mezi regiony i v rámci jednoho národního státu, chtějí aplikovat mezi členskými státy eurozóny. To nikdy Evropě nepřinese nic dobrého.

Pokud bude evropská integrace pokračovat v těchto kolejích, pak jsem naprosto přesvědčený, že možná někde nebude politická síla k tomu, aby vystupovaly z unie celé státy, ale budou se oddělovat jednotlivé regiony. Rozhodnou se zkrátka už neodvádět daně do svého hlavního města, aby to ještě část peněz přeposlalo do Bruselu.

Možná bylo referendum v Benátkách protiústavní, možná ale brzy vyeskaluje situace tak, že nebude záležet na tom, co je napsáno v ústavách.

Stát v 21. století by mohla být menší decentralizovaná jednotka, jejíž tradici Evropa má už dob řeckých polis, později italských městských států, nebo třeba německých knížectví. Tento model se ve všech případech osvědčil.

"Ačkoli se historie nikdy neopakuje, v současné době zažíváme období silného návratu malých národů, drobných a prosperujících zemí, které jsou schopny vzájemně v tomto globálním světě spolupracovat," řekl pro CNBC profesor Paolo Bernardini z univerzity v italském městě Como, bojující za nezávislost Benátek od roku 2007.