Jak na dítě... aneb Vyber si, seřezat jako žito nebo…

… je naše generace normální zdravá populace? Protože co si pamatuji, u nás a v mém širokááánském okolí si nikdo nikdy nekladl při výchovném působení otázku nebít, ale bít a často rovnou zabít. Až do…

Ale postupně.

Byli jsme tedy my, současní padesátníci, tak nesnesitelné odporné děti, které bylo nutné řezat jako žito, nechat klečet na hrachu a na natažené ruce nám dávat váleček na nudle? Z mlácení mého zadku moji tetu tak bolívaly ruce, že později s oblibou používala prut, prakl na koberce a velikonoční bužírkovou žílu, pomlázku, chcete-li, jo a taky tu metrovou vařechu na prádlo. Jednou jsem klečela na valše.

Fyzické tresty bývaly různé, od jedné, co přiletěla kdoví odkud a druhé, kterou jsem chytla o zeď. Také nás s bráchou a sousedovic dětmi bili „jako koně a na hromadu“.

Strýc, který měl dva metry a hodně přes sto kilo a ruce jako rypadla, nás při bití držel ve vzduchu.

Takže nám vlastně ještě hrozila fobie z výšek a nejenom nezdravé vztahy, jak uvádí pedagožka a výchovná poradkyně Markéta Klingerová, která je zásadně proti fyzickým trestům, a která říká: „Bití narušuje sebeúctu dítěte i jeho vztah k rodičům, u některých dětí posiluje vzdor a obecně dává dětem příklad do života, že když někdo slabší nedělá zrovna to, co chtějí, mohou dosáhnout svého tím, že ho uhodí.“ Zdroj: http://ona.idnes.cz/naplacat-diteti-je-v-poradku-tvrdi-papez-fyzicke-tresty-vyprask-p8h-/deti.aspx?c=A150210_233939_deti_haa

Když tak dnes koukám na strejdu, je div, že jsem nelikvidovala všechny mladší a menší ročníky, co se kolem šustly.  A to pomiňme, že když mně byly necelé čtyři, tak mě maminka učila rvát se, abych se na písku ubránila, nenechala si vše líbit a měla přirozený respekt. Ačkoliv jsem dobře mluvila, přátelské slovo, aby mně tu lopatku dětičky nebraly a neházely mně písek do očí, bylo k ničemu.

Nikdo nás nikdy nepovažoval za malinkaté idiotečky, kteří nepochopí, že menší kámoš se bezdůvodně nebije, babičce nemůžeme nastavit nohu, nebo že nemůžeme chtít, aby se s námi někdo dělil o čokoládu tím, že mu budeme šimrat ledviny rybičkou.

A…a pak to přišlo, ač z facky, modrého zadku nebo letecké sekané, jak jsme říkaly strejdově výchovné metodě, jsme neměly, my děti, ani vzdor, ani pochybnosti o správnosti fyzických trestů, tak z přátelské vysvětlovací metody jsme je chytly.

                                                                 !!!

Jestli jsem tedy nějaký vzdor někdy měla, tak jedině a zásadně tehdy, bylo-li mně do bezvědomí vysvětlováno, co mám, nemám, smím, nesmím, nemohu, mohu, musím, nemusím, ale měla bych apod.

Na tohle naštěstí neměl nikdo z dospělých čas a už vůbec jsme na to neměly čas my, naprosto vytížené a zaneprázdněné děti. Ale zažily jsme to na prázdninách u tety psycholožky. Už tehdy před padesáti lety začaly být znát se zdravou partnerskou výchovou první zkušenosti. Jenže fyzický trest byl pro nás lepší než to ponížení poslouchat, co jsme dávno věděly. Přijímat tresty, které nás izolovaly doma, vyvolávalo vztek, zoufalství a agresivitu, významné mlčení tety psycholožky bylo traumatické a její blahosklonné „jak nás má ráda a proto s námi hezky mluví“ bylo odporné.

A tehdy, tehdy jsem si strašně přála facku, seřezat jako žito, klečet na hrachu, leteckou sekanou, za trest okopávat záhon, prostě cokoliv, jenom neposlouchat ty kecy.

A co bylo nejhorší? "A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím" nebo "A teď běž a přemýšlej, co jsi provedla".

Ale jsem ráda, že všichni ti, kteří vychovávali mě, nejsou ve vězení, tetka to taky přežila a já nejsem z děcáku. Jenže dnes mám strašné výčitky svědomí, když jen pomyslím, že svého vnuka plácnu... a úzkostný pocit, že mu způsobím neodvratné trauma a pořád zkoumám na internetu, jaká metoda je nejlepší a a a …jak se ovládat a jak mu vysvětlit…A do toho rady papeže...

věnováno s láskou "strašné" rodině (rozumějte milované)