Opakovaná zkušenost z mé vlastní praxe, když dospělí klienti vzpomínají na své dětství: Kdyby mi tehdy máma (táta) dal (a) raději na zadek, místo toho ponižování a výčitek, vynucovaného omlouvání, odprošování atd...

Znám jednu " alternativní maminku " , navíc vyučuje děti doma. A od té doby říkám, že tihleti experimentují se svými dětmi. Nejen, že je babička nesmí plácnout přes zadek.Ona je nesmí ani pochválit, protože " děti vše musí dělat ze své vůle ale ne pro pochvalu". Na můj dotaz jak to dítě pozná, že něco dělá dobře mi bobužel nebylo odpověděno :-(

já jsem toho načetla moře o všech těchto metodách, dříve jsem i navštívila nějaké školy, tzv. školy hrou, kde se děti učí co chtějí. V podstatě má jedno dítě za zadkem jednoho dospělého na 100% - no když nic jiného nezná... Žádné osobnosti, jež podstoupily tuto alternativní výchovu neznám. Jsou to mnohdy inteligentní lidé, ale bez disciplíny a zodpovědnosti, bez úspěchu, sebestřední a frustrovaní. Ale znám skvělé lidi, kteří měli výchovu jako řemen. Já jsem ze své vůle dělala v dětství  jen bezbřehé lumpárny a nemít vojnu jako řemen, ale hlavně spíš vzory v rodině tak .... Ale asi je to individuální a to právě hledám...

Po staletí vyrůstaly generace dětí, aniž by někdo jejich rodičům kecal z moci úřední do výchovy. A že ty životní podmínky byly hodně drsné.

Nevím, jestli je to pravidlo nebo je náhoda, ale zaznamenala jsem několik dost smutných "konců" rodičovské výchovy, kde rodič (hlavně matka) se stylizoval do role "kamaráda" dítěte. To se mi nikdy moc nezdálo, já jsem pro dítě i vnouče autorita, sice velmi přátelská, ale ne stejnoúrovňový kamarád. Někdy mohu části své autority postoupit - starší bratr velí mladšímu a trochu za něj odpovídá, benjamínek může dostat mapu a "naviguje" celou rodinu na výletě apod.

Mně už do výchovy mých dcer 23 a 33 kecal kdekdo.