Co má společné chataření se zdravým rozumem?

Neřku-li zdravým životním stylem? Zhola nic. Po zkušenostech s různými chatami vlastními i cizími musím konstatovat, že nic.  

Jako majitel i host těchto více či méně, spíše pak méně, úchvatných zařízení, jsem více a častěji vykazovala známky fyzické vyčerpanosti i duševní nerovnováhy. Velmi často se chataření stávalo v soužití rodiny příčinou extrémního napětí.

A přesto.

Prvním důvodem, proč si čecháček, moraváček, slezáček, lufťáček a jiný ček z Czech Republic pořizuje chatu nebo jakoukoliv boudu, budku či chýš, je touha vlastnit. Vlastnit nemovitost a nejlépe ještě pozemek. Včera jsem se setkala s kamarádem pražáčkem. Nadhodila jsem, že bych zase ráda chatařila nebo chalupařila.  Že je mně to líto, že jsem těmi rozvody vždy právě o tuto nemovitost přišla.

A ten… ten mně sdělil, že si pořizuje Chalet. Vyrazil mi dech. Chalet? Zasnila jsem se. V tu ránu jsem byla ve Svatém Mořici nebo v Kitzbühelu a už jsem si hřála zmrzlé packy u ohniště velikosti našeho obýváku, za prosklenou zdí pozorovala tyčící se panorámata a na zasněžených úbočích Alpských velikánů zapadající slunce, rozněžněle dokreslující křehkost mrznoucích krystalků sněhových vloček. A vůně, vůně horkého glühweinu, teplého uzeného na prkýnku, kýblíku brusinkové marmelády a křupavého chleba z pece černé kuchyně. A nikde jsem tam neviděla záda chalup ověnčená starými deskami, zbytky plechů, kupičkou dvanácti zbylých dlaždic, pod igelitem starým divanem, molitanovou matrací a ledničkou bez dvířek, děravým hrncem a což teprve plastovou židlí, kterou rozlomil strejda, a jež tak půvabně dotváří kolorit našich chat.

Ale „aj cvaj“  jsem byla zase v realitě českých slátaných a zalátaných bud. Pražák Péťa mne postavil na zem: „Ale né, naši mají nějakou chatu u Štěchovic, tak to s manželkou chceme vylepšit, nic velkého, kanadský srub pro nás a možná menší pro naše. Sehnal jsem levně nová elektrická vrata, tak tam bude i garáž.“

Hm, zamyslela jsem se zase, vzpomněla na svá trampská léta a v duchu se sama sebe ptala, jestli tam nejsou spíše trampské osady? Třeba trampská osada Ztracená naděje, nebyla jedna z nejstarších? Péťa ještě bodře dodal: „Už jsem dost starej, taky bych měl něco vlastnit. Docela nás to baví, jezdíme po vesnicích a sbíráme trakaře a kolesa a ty hnědé džbánky. To víš, chceme zachránit tu původní architekturu a styl. Nějaké cepy už máme, taky ohlávku. No dovez mně něco z Alp, třeba ty lyže a zvonec na krávu,“ ještě dodal.

Rozloučila jsem se. Tak já chci „vlastnit“ v Krušných horách a lyže z Alp mne nenapadly. On pověsí lyže z Alp na kanadský srub u Štěchovic. Zamyslela jsem se, a to na dlouhou dobu, kolik pitomostí kolem této touhy „vlastnit“ napadlo můj rustikální mozek. No hodně. Tak například v divoké přírodě Krušnohoří chci vlastnit ještě skalku a jezírka. V mé bujné fantazii jsem se už viděla… brekeke…, jak tam pod vrbičky skládám hrnečky a straším vnuka Ladovým vodníkem. Takže ze mne touha vlastnit kus Krušnohoří vyrobila infantilního debila. Ono by vlastně všichni chataři udělali dobře, kdyby nechali architekturu a styl na skanzenech a muzeích a svěřili záchranu do povolaných rukou a nezaneřáďovali naši maličkou odlesněnou krajinu lesními sídlišti a pernou prací. Jenže ta touha vlastnit...

Jiná je záchrana staré chalupy opečovávané s citem a vkusem. Tam ale mají slovo naši milí památkáři a v neposlední řadě naše bankovní konto. Chatový slepenec na státním pozemku, popřípadě na dvě stě čtverečných metrech, je možno pořídit sice ne levně, ale ani ne draze. Rekonstruovat chalupu nebo vkusně zrekonstruovanou koupit, tak to už je jiná investice.

Investorů do půvabných chalup u nás mnoho není, protože kdo už na tento luxus má, nemá na něj čas. Nebo spíš netráví zde čas ke svému odpočinku, ale je to zase podnikatelská investice. Díky tomu máme nádherné chalupy – penziony, restaurace po Krkonoších, Orlických horách apod. Ale nemnoho.

Mohu kamkoliv a kdykoliv na místa v naší zemi, která mají dobrou úroveň, kde je dosud krásná a svěží příroda, ale já chci vlastnit. Chci, aby to bylo moje. Chci praktikovat svůj kutilský um. Jsem si jistá, že moje chata bude ta nejkrásnější, nejkreativnější, nejatraktivnější, nejromantičtější a .... Budu vlastnit...

Abych mohla co? Co má chataření společného se zdravým rozumem? Zhola nic.

 „Není nic horšího, než když na chatě děláte něco jiného, než se od vás očekává,“ prohlásila, mimo jiná moudra, moje dcera. Tak o tom příště.