Všechno, co opravdu potřebuji znát o životě, jsem se naučila při chůzi o berlích

Stát se v jednom momentu z výkonné sportovkyně uživatelkou francouzských holí vám otevře netušené obzory. Čas, který jste předtím věnovali sportu, máte najednou volný pro…jak je to neznámé slovo? Život!

Hobby běžci jsou zdánlivě hodně divný kmen. Honí se za osobními rekordy v době, kdy je většina vrcholových sportovců už dávno v důchodu, a to s jasnou vidinou toho, že světových výkonů už nikdy nedosáhnou. Popravdě řečeno, většina z nich se nedostane ani na časy průměrné. I tak na sociální sítě postují tuny fotografií ozdobených výkřiky endorfinového nadšení a prapodivně barevnými oblečky, ze kterých více či méně vytékají ven. Místo výletů jezdí na závody a soustředka. Neflámují. Pravidelně regenerují a protahují bolavé svaly. Celé kapesné utrácejí za boty, šortky, tejpy a potravinové doplňky slibující zvýšení výkonnosti ve stylu dávných obchodníků s deštěm. Byla jsem jednou z nich. Tréninkový plán se přece musí dodržet do puntíku, jinak se do středu startovního pole neprohrabu.

Proč to všechno děláme? Možná proto, že milujeme ten pocit svobody při pohybu, možná proto, že psychoterapie i liposukce stojí daleko víc peněz než jeden pár tenisek. A i když si (alespoň menší většina) uvědomujeme mírnou humornost tohoto svého počínání, pořád je to lepší, než kdybychom skuhrali nad bolavými zády a politickou situací při sledování ságy rodu Štikových.  

Když mne před nedávnem křupnutí v kotníku způsobené natrženým vazem odsoudilo k dvouměsíční nemohoucnosti, netušila jsem, jak moc se změní můj život. Ošetřující lékař pojal  podezření, že jsem blázen hazardující se svým zdravím (a finančním rozpočtem své zdravotní pojišťovny), takže mi na šest týdnů napařil nechodící sádru s přesvědčením, že takto znehybněna dostanu konečně rozum. Pravdu měl. Při svém průzkumu života přímou konfrontací ve stavu nepohyblivém jsem jmenovitě zjistila, že:

1. Díky tělu za každý nový špek

Dříve jsem se snažila špeky na břiše zatahovat tak důrazně, až jsem mnohdy (především při míjení zrcadla nebo pěkného exempláře osoby opačného pohlaví) končila ve stavu těžké hypoxie. Dnes si vážím každého z nich. Důvody jsou ryze praktické. Vzhledem k tomu, že při sádrování rozdávají heparinové injekce se stejným fortelem jako lentilky ve školce, strávila jsem bodáním do svého modrozelenajícího břicha celých pět týdnů. Někdy to proběhlo bez zaváhání, jindy jsem před objevem místa, které bylo průrazné bez pomoci sbíjecího kladiva, bodala několikrát. Zakrátko jsem zjistila, že pro vpich je nejlepší ta část mého těla,  kde jsem schopna nabrat mezi palec a ukazováček pořádný kus špeku. Nedokážu si představit nepohodlí, jakému bych byla vystavena, kdybych měla místo břicha jen tukem nechráněný six pack! Na kteréžto životní zjištění si vzpomenu pokaždé, když si s blikajícím signálem „dieta nutná!“ v hlavě prohlížím reklamu na spodní prádlo nebo doslova a do písmene libový profil nějaké sportovní instagramové hvězdy.

2. Cit pro detail je třeba průběžně optimalizovat

V životě jsou věci důležité a méně důležité, a aktuální míra jejich důležitosti se věkem, zkušenostmi a životními souvislostmi posunují dopředu a dozadu jako dvě zemské desky. Etiketa a pořádkumilovnost, například, jsou přepych, který si nemůže dovolit každý. Pajdáte-li bytem s berlemi v jedné ruce jako hybrid dřevonohého piráta a střelené kachny, zatímco druhou rukou obstaráváte všechny ostatní životní funkce (tj. rovnováha, záchrana, základní hygiena a potravinový most lednice-pusa), je nejjednodušší sníst donesené jídlo na koberci v předsíni ihned po jeho doručení do bytu. Čína z papundeklu chutná oproti unifikované nabídce internetové dovážky jako mana nebeská a kocoury prachu, hromadící se ve všech koutech, je třeba přehlédnout s nadhledem rozené královny. Až budete zase nervózně ťukat nehty o stůl v restauraci, že vám ihned po usednutí nepřinesli s velkou úklonou menu, dupat nohou nad pomalostí důchodce ve frontě před vámi nebo komentovat nedostatek úklidnosti v ulicích odlišných kultur, račte si na podobný moment vzpomenout. Ne každý má zdravé ruce a za některé věci nemůže jen lenost, ale spíše důvody, které my nevidíme, ale pro ně jsou fatálně určujícní.

3. Životní rovnováha tkví v umění stanovit si priority. Jen musíte natvrdo zjistit, které-že to jsou

V případě chůze o berlích se musíte během mikrosekundy rozhodnout, zda v rámci zachování stability uprostřed schodiště (prosím na tomto místě architekty, aby proboha vždy a všude dělali schody stejně vysoké!!!) riskovat došlap na bolavou nohu a nové natržení vazu, nebo dát přednost pádu po tlamě a zlomení protilehlé ruky. Sofiina volba hadr! Pokud si to neumíte představit, musíte si takový karambol na vlastní kůži vyzkoušet. Já i všichni kaskadéři vám odpřisáhneme, že pád do schodů je lepší směrem na pusu (tzv. hodit tygra), zatímco obráceně to máte padesát na padesát, takže je lepší se nestresovat a nechat to osudu. Jakékoliv další karamboly včetně prošvihnuté uzávěrky nebo nesložené zkoušky jsou pouze drobné životní potíže. Čili – cokoliv, kde nejde o život, je oprávněně pod moji rozlišovací schopnost.

4. Jediný fyzikální zákon, který funguje bez výjimky, je ten Murphyho

Kdykoliv může, spadne vám berle na zem (a při jejím zvedání se ještě praštíte o stůl do hlavy). Myslím, že výrobce je už z principu konstruuje tak, aby se jakkoliv úpravně odložené či zavěšené berle skácely k zemi přesně ve chvíli, co na ně jen pomyslíte nebo se k nim na dva metry přiblížíte. Nejlepší je odložit je přímo na zem, protože co leží, už nespadne, ale i pak vám hrozí devadesátiprocentní pravděpodobnost, že se o ně přerazíte. Proto v životě používejte berličky jen v krajním případě a jinak se na ně nespoléhejte.

5. Blízká setkání všemožného druhu vám otevřou oči

V jedné povídce od Daphne du Maurier se hrdinka po operaci očí probere a vidí lidi tak ošklivé nebo krásné, jakou mají duši. Radno říci, že většinu svých dobrých kamarádů pro jejich ošklivost s hrůzou nepoznává.  Změníte-li se do podoby bezmocného tvora, konečně poznáte, komu na vás záleží. Nebo kdo už zažil podobnou věc a ví, jak moc zranitelní jste. Takže vám přinese až pod nos talíř polívky. Nebo noviny (ty totiž na rohlik.cz ještě nemaj). Nebo vám obden napíše povzbudivý vzkaz. A lidé, nad kterými byste ještě donedávna zvedali obočí, se ukážou jako sympaťáci. Třeba dvojka bezdomovců, která svými krámy a taškami zabrala celou zadní plošinu tramvaje, takže za zdrava bych nad nimi leda ohrnula pysk. Jenže jak jsem se tak o jedné ruce a jedné noze drala do tramvaje (ty schody jsou vyšší než ty do nebe, BOŽE!), ona mě chytla za límec a vytáhla do výšin jak kocoura z plev, zatímco on hbitým kopem uvolnil manipulační prostor do té míry, že jsem si zvládla před rozjetím sednout, nikoliv se zabít.  

Měla jsem kliku, po dvou měsících mi berle sebrali a do tramvaje už skáču sama. Jen jsem se nějak naučila rozeznávat podstatné od zbytečného a kamarády od známých. Tréninkový plán už není středobod mého světa, ale jeho vítaný doplněk. A říkám si, že nejlepším způsobem výchovy k občanskému soužití by bylo…každému jednou v životě naordinovat na pár týdnů berle. Bez těch injekcí, samozřejmě!