Stop vidlákokracii!

Fenomén, kdy ve volbách vyhrávají vidlákmani typu amerického či českého prezidenta, by si zasloužil důkladnější sociologickou studii, ale jeho podstata je jasná. Za to, že se svět v koňskou řiť obrací, můžou vidláci. 

I když nám média tvrdí, že boj v současném světě svádí bohatý sever a chudý jih, případně křesťanský západ a muslimský východ, soustřeďme se raději na krizi v našem užším, křesťansko-židovském prostoru. V našem okolí totiž zuří boj mezi městy a venkovem. A není to jen odvěká rivalita mezi Prahou a tou divnou zatáčkou před Vídní. Stejně tak zuří skrytá válka i mezi New Yorkem a blíže nespecifikovanou dírou poblíž Wisconsin Dells.

Zásadním problémem je, že venkov si připadá městskými obyvateli nedoceněn, zatímco městům je venkov ukradený, protože mají svých starostí s přežitím ve světě vysokých nájmů a ostrých loktů víc než dost. Obyvatelé venkova rádi tvrdívají, že měšťané nerespektují jejich životní hodnoty a nedoceňují jejich práci v zemědělství, díky které mají každý den v supermarketu bezpracný výběr žvance rovnou u své afektované arogantní huby. Pravda je ale taková, že v zemědělství téměř nikdo z těchto křiklounů nepracuje. Nepracuje buď vůbec, nebo sedí na místě, které není nijak zvlášť atraktivní - protože mimo velká města je smysluplné práce opravdu málo. Pokud zrovna pracuje v zemědělství, nemá pro samou pořádnou práci na křik čas. A nemá ani důvod jej vydávat. Ale pořád existuje výrazná skupina obyvatel, pro které je jejich stav společně s nedostatkem jiného vyžití a příležitostí,  demoralizující, a oprávněně je vede k pocitu marnosti, méněcennosti a naštvanosti na celý svět. Stav vysoce pochopitelný, ale pro společnost krajně nebezpečný. A pozor – často se stává, že vidláci dlouhodobě obývají městské končiny a měšťané žijí už několik generací na venkově. Hranice výskytu „vidláků“ tudíž není přesně stanovena.

Připočteme-li k vysoké míře všeobecné naštvanosti a frustrace fakt, že většina populace vykazuje průměrnou inteligenci a vysoce podprůměrnou hloubku opravdového zájmu o vlastní okolí, dostáváme nadpoloviční většinu lidí, kteří jsou snadno manipulovatelní kdejakým exotem. Díky výše zmíněným pocitům bezmoci jsou rozhodnuti hodit dlažební kostku domnělým elitám do okna jen proto, aby jim dokázali, že si na ně nemají co vyskakovat. Analogií je stav, kdy si  dcerunka z dobré rodiny přivede domů coby přítele to nejujetější individuum, které dokázala na ulici sbalit, jen aby popíchla příliš přísného konzervativního otce. Velice ráda mu odpustí zasmrádlé ponožky, hloupé řeči a krkání u stolu, protože pohled na tatíka pracujícího ve vlnách k infarktu myokardu jí za tu bžundu prostě stojí. Je mladá, stejně si ho zatím nebere, život se zdá být dlouhý a trocha srandy na úkor perspektivního vztahu není nikdy na škodu. Nebezpečný stav až do prvního těhotenství – nebo do volby představitele státu, který krom krkání, zvracení a hloupých řečí může rozhodnout o válce a míru.  

Je třeba si uvědomit, že volební právo je silný nástroj k ovlivnění věcí veřejných, patřící do rukou dospělých. Nikoliv nástroj protestu v podobě potměšile dětinského dupnutí v koutě proti domnělé autoritě rodiče, který vám z jakéhosi lidského hnutí dovolí projevit vlastní přání. Jenže demokratický princip, který vám zaručuje mít a aktivně projevit názor na cokoliv, je pěkně ošidný. Opravdu máte právo ovlivňovat svět okolo sebe, i když jej znáte jen z úrovně studia slevových letáků a pečlivého sledování reality show? Zůstat v dnešní době státem hrazeného vzdělání, levných průkazek do knihovny a kvanta využitelných informací na internetu blbem, je opravdové umění. Přesto je těchto jedinců na světě více, než by dostupnostem vzdělávání a možnosti poznání světa do hloubky odpovídalo. A než by pro lepší směřování lidské smečky bylo záhodno – tedy pokud si mají udržet svůj volební hlas.

Evropa, řešící i míru zakřivení banánů, by se rozhodně v dalších letech měla soustředit i na hodnocení intelektuálních schopností svých občanů. A to nejen těch, kteří ještě dřepí ve školních škamnách. Blbost je potřeba vymýtit! Bývaly doby, kdy volební právo neměli otroci, ženy, děti a lidé nemajetní. Možná je čas se zamyslet, zda ho dočasně nevzít všem vidlákům – bez rozdílu pohlaví, barvy vlasů či místa pobytu. Vzdělat je proti jejich vůli kvalitními televizními pořady, stejně jako šíření vulgarismů éterem postavit mimo zákon nekonečné ohlupující seriály, vydupat nižší daně na knihy a podpořit tolik sousedských a kulturních projektů, na kolik se jen dá ušetřit z jednoho nezakoupeného Panduru. A do té doby bohužel zavést vládu IQkracie a nechat o světě rozhodovat jen ty, kteří o něj mají opravdu konstruktivní zájem, projevují se jako odpovědní občané a ty méně povědomé odstrkují od řízení světa stejně, jako trpělivý rodič nevědomé dítě od elektrické zásuvky. Než se opravdu něco stane a budeme v tom všichni svorně až po uši. 

Těm bez absolutního zájmu o své okolí i sebe samé nezbude než ponechat chléb, hry, slevové letáky a televizní reality show. A ústavní činitele jimi volené zaměstnat ve velkých městech coby salonní komiky.