Konce netoholismu

Od doby, co mě o profesní přátelství na LinkedIn požádal neznámý fešák, začínám být výrazně paranoidní. Ani po důkladném dolování v paměti jsem si nedokázala vybavit, ve kterém baru jsme se my dva mohli potkat. Když jsem při pohledu do jeho profilu zjistila, že k setkání nikdy dojít nemohlo, protože dlouhodobě žije v Hong Kongu, nedala mi ta záhada spát hned několik nocí po sobě. Jak na mě ten vzdálený krasavec vůbec přišel? Moje zrcadlo mi sice po ránu dost rázně rozmluvilo teorii o tom, že se jedná o romantického ctitele na dálku, ale utkvělá myšlenka mi v hlavě vrtat nepřestala.

Náhody tohoto typu se totiž v mém životě množí geometrickou řadou. Moje fotografie z dovolené běžně komentují lidé, na které si z žádné mnou navštívené destinace nedokážu vzpomenout. O profesní konexe mě opakovaně žádají jedinci pocházející z velmi vzdálených končin. Zjištění, že neznají mne osobně, ale potkali se na konferenci v Mexiku při krátkém rozhovoru o genetice rodu chrobákovitých s mým dávno zapomenutým spolužákem z mateřské školy, mě zanechává ve stavu výrazné zmatenosti. Internetoví obchodníci kladou do cesty mé myši pasti v podobě výhodných nabídek na koupi úžasného kabátu, který si opakovaně chodím prohlížet do jednoho e-shopu. Od doby, co jsem místo dopisu Ježíškovi klikla k tomu skvostu norské zimní módy významné „LIKE“, mi k němu na reklamním banneru několikrát denně naskakují i vkusně ladící boty a neodolatelně velký nápis „SLEVA“. Proč se tam nikdy neobjeví akční nabídka na motorovou pilu nebo kuličková ložiska? A proč mne moji přátelé při každém pokusu o sdělení novinek zastavují slovy „my už to víme“? Jedinou průhlednou věcí na správné femme fatale má být noční košile, ale jak mám dosáhnout kýženého stavu tajemnosti, když světem evidentně chodí neznámá drbna, která na mne práskne věci ještě dřív, než si je uvědomím já sama?

Začíná mi docházet, že za všechny tyto jevy může můj život v permanentním módu online. Z praktických důvodů žiju připojená ke stejnému počtu drátů jako akutní kardiak uložený na jednotce intenzivní péče. Při ranním výběhu mi telefon připojený k ruce změří tepovou frekvenci a spočítá mi, že si za usípané kilometry zasloužím sníst přesně 0,38 koblihy. Přístroj automaticky nahraje uběhnutou trasu na můj profil v běžecké skupině, díky čemuž mě můj trenér může ihned pochválit za snahu, i když zrovna vede soustředění na Mallorce. Moje kamarádky zase podle průběhu křivky mého tepu pochopí, že mě dvakrát předběhla esteticky vydařená pánská lýtka, jejichž fotodokumentaci jsem jim před chvíli sdílela k ranní kávě. V dopravní zácpě mi technologie umožní sledovat místo chlápka ve vedlejším voze, an si ze zbytků zubů vyšťourává zbytky rohlíku, světovou novinku o anakondě podélně sežravší celého vzrostlého Inda. To je přece vzrušující start do nového dne! Internet v dlani mi taky dovoluje bourat genderové stereotypy, neboť jsem se svým přístrojem zavěšeným proklatě nízko u volantu schopna najít cestu i do místa jako jsou Pusté Žibřidovice, a to bez rizika, že zlostí rozkoušu mapu i buzolu. V baru se můžu klidně vsadit o pivo, že vím, kolik váží celá naše galaxie. Než ho vrchní natočí, tetička Wiki mi požadované informace sežene. A díky pár kliknutím myší mi internet v ruce dovoluje místo ubrečeného několikaměsíčního poznávání ve vteřině odhalit, že ten blonďák, který mě už poněkolikáté pozval na velmi příjemný oběd, je nově ve vztahu s nějakou úplně jinou brunetou. Život online prostě považuju za praktický a bezpečný, tedy pokud dokážu včas ztratit klíč od zásuvky, ve které mám zamčenou kreditku. A tak je můj prostředníček umístěn na myši v pohotovostní poloze v jakékoliv denní či noční hodině.  

Až případ neznámého krasavce mě upozornil na fakt, že se ze mě stává kyborg, kterého mobil zarostlý do dlaně nutí v půlhodinových intervalech vykrkávat faxy. Takže jsem to surfování po několika sezeních u anonymních netoholiků omezila. Ne že bych z chapadel internetové chobotnice vyklouzla úplně. Ema má mámu, máma zná Janu, a pokud Jana tvrdí, že nezná Emu, je mimo mísu. Podstata obrovského rozsahu pavučiny sociálních sítí je jejich nabalování. Kam se hrabou venkovské rodiny, které znaly své tetičky až do pátého kolena nebo filozofie jednoho proutníka, který za své milenky považoval nejen dámy, se kterými reálně hupsnul do peřin, ale i všechny jejich milostné protějšky a protějšky jejich protějšků. Jediné ukliknutí myší v kritické době před první kávou dne způsobilo, že jsem já, vyléčená netoholička, kontaktovala s prosbou o přátelství všechny kontakty svých kontaktů. Jediný pohyb prstem způsobil řetězovou reakci, v rámci které jsem dva měsíce odepisovala úplně neznámým lidem, že se rozhodně neznáme a že já nešika rozhodně neměla v úmyslu kontaktovat agenturu lovců mozků na předměstí Londýna. Ale ozval se mi i chlapík, se kterým jsem před rokem pod jednou skálou prohodila přesně čtyři věty. A pak se mi ozval i jeho přítel – jakýsi fešák v kravatě, toho času pracující v Hong Kongu. Poprosila jsem ho, jestli by mi z té dálky neposlal pohlednici. Na větší objem sociálních kontaktů se po té lapálii s ranním ukliknutím ještě virtuálně necítím. A tak coby tajemná neznámá očekávám dopis z Asie a žiju si šťastně a offline, dokud mě nutnost zaplatit účty, odevzdat články nebo prolustrovat nové statusy starých fešáků nedonutí zase se připojit.