Soudrzi ve sněhu

Profláklou pravdou je, že český národ je soudržný jen v případě hokejových utkání, přírodních katastrof a vojenských okupací. Říci Čechovi soudruhu je už dvacet let na hranici  „wo přesdržku“, ale to kouzlo soudržení, než nás přijedou zachránit blaničtí rytíři (s tanky, s lepším gólmanem nebo se sněžnými pluhy) je hodné komentáře.

Sněhová kalamita letošního prosince semknula národ v soudrhy ve sněhu. Od minulého pondělka u nás napadlo dobrých pětatřicet centimetrů a Praha nevyhlásila kalamitní stav jen díky významnému přispění politické scény - masa všemožných stávkujících byla v posledních dvou týdnech uspokojivě objemná a zdupala sníh v ulicích na přijatelnou úroveň. Děkujeme, neodcházejte! Dupejte tu u nás aspoň do Silvestra!

Jakmile na Prahu dopadla bílá tichá duchna, někdo mávnul kouzelným proutkem a z obligátní bandy nevychovanců a sobců běžně přítomných v ulicích se stali soudrzi. Všimla jsem si toho hned ráno cestou do práce, protože mi jinak nerudný soused pomohl vytlačit auto ze závěje. V jiných časech by stál za mnou, pil kafe z termosky, blikal, troubil a hanobil národ a rasu blondýnek. Ale z nebe padající prekurzory bitevních sněhových koulí standardní velikosti tři ho dokázaly obměkčit natolik, že mi dokonce popřál hezký den. Fascinace sněhem změněným vědomím davu mi vydržela celou cestu po jižní spojce. Soudrzi klouzali po ujetých vločkách maximálně padesátkou, polské kamiony jely sotva šedesát. Dokonce i ta část spoluobčanů, která se po usednutí za volant mění v masové vrahy, se buď kochala výhledem na ladovskou krajinku nebo usilovala o zdraví a život někoho jiného někde úplně jinde. Nákladní auta se příkluzy pomalu škrábala do kopců, tarasila postranní ulice a stejně se nenašel nikdo, kdo by je vyprudil vztyčeným ukazováčkem a prozkoušel myškou. Dokonce i chodcům jakoby někdo přičaroval do hlav mozek, takže mi zběsile neskákali pod kola jako lumíci přesvědčení o mých schopnostech kdykoliv překročit fyzikální zákony. Až mě napadlo, jestli Sněhová královna nerozbila nějaké další zrcadlo, ale tentokrát padají z nebe střípky dobrého vychování smíšené s prachem sociální inteligence. Nebo jestli z nebe místo sněhu nepadá kokain.

Také v pražské hromadné dopravě jsem zaznamenala významné změny ve stupni semknutosti davu. Na noze mi v metru stál jen jeden člověk a to pouhé dvě stanice v okolí Můstku. K mému šokovanému překvapení se mi těsně před výstupem z vozu omluvil. Tramvaje jezdily jen tím směrem, kam dovolily zamrzlé výhybky a lidé na refýži se o stavu věcí pravdivě a nezištně informovali. Pokud seznali, že kýženým směrem nic nepojede, odcházeli závějemi v tichých zástupech a brali mezi sebe i vidláky, aby v matičce stověžaté obtěžkáni vánočními balíčky neumrzli. Výrazně se ve zpožděných a nevyhřátých tramvajích snížila koncentrace hnípáků a dvakrát jsem byla fascinovaným svědkem toho, že ženu s děckem pustil sednout i pivem nasáklý wotrapa, který za normálních okolností dokonale předstírá spánek, hluchotu, němotu a pokročilou imbecilitu v jednom zapáchajícím balíčku. Autobus na Dejvické spořádaně čekal, až do něj nastoupí cestující z právě přišedšího metra a řidič si k mému nelíčenému úžasu odpustil obvyklou kratochvíli uzavření dveří těsně před čenichem uříceného davu. Místo toho se se mnou dal družně do řeči a na základě nově nabytých informací o tramvajových výlukách a mých trablech s tím spojených mě vysadil mimo zastávku, protože „v tom marastu stejně jedu krokem a Vy byste to měla zbytečně daleko“. Už jenom ze zvyku jsem mu zkontrolovala zornice, zda přece jenom nepožil nějakou návykovou látku, ale našla jsem jenom příznaky nezištného sněhového soudržství.

Dnes přišla vánoční obleva. Dav ve městě se vrátil ke starým pořádkům, hnípáci na svá místa, lumíci na přechody pro chodce. Advent neadvent, hlava nehlava, kouzlo kalamity je v čoudu. Přeji proto českému národu k Vánocům spoustu soudržných ladovských zim.