Půlkulaté narozeniny

Dnes je mi pětatřicet. V minulém desetiletí jsem žila v přesvědčení, že dáma nikdy nesděluje věk, váhu ani počet milenců, ale dívám-li se na sebe do zrcadla jindy než ihned po ránu, nevidím důvod, proč by to první číslo mělo být nadále nepublikovatelné. Lhaní o věku od nynějška přenechávám puberťačkám a infantilním diblíkům typu „zezadu lyceum/zepředu muzeum“. My, velký holky, už tohle opravdu nemáme zapotřebí.

Prožitá desetiletka mě naučila, že pravé hedvábí se nepere v pračce, že složitost jakékoliv lezecké i životní cesty se nedá odhadnout, dokud do ní člověk nevleze, že muži, co příliš tlačí na pilu, opravdu myslí jen na svůj penis, že rajtování na chcíplém koni opravdu nemá smysl, a že trvalení jemných vlasů je jen zbytečný výraz neupotřebitelného optimismu. A především mě naučila, že umění žít spočívá v tom, dobře se rozhodnout, na co se vykašlat. Kromě čísla udávajícího věk, které se každý rok mění, a proto nemá smysl si ho pamatovat, je to především sociální tlak nutící každou ženu mít do pětatřiceti vedoucí funkci, dům se psem na hypotéku, zcestovanou galaxii, bílého koně v chomoutu i s princem, dvě krásné zdravé děti, hodinky s vodotryskem, padesát kilo i s postelí a Neurol na předpis. Jedinou věcí, na kterou v tomto věku naopak kašlat nelze, je prosté uvědomění si, že nikdy nemůžu mít všechno. A že to v klidu a zdraví přežiju.

Život je dynamický útvar a líbí se mi na něm právě to, že mi i přes občasný kopanec do žeber některé z vysněných možností poskytne. Sny, na které myslím při sfoukávání svíček na dortu nebo při pádu hvězdy, si musím buď vydupat, nebo mi padají bez varování rovnou na hlavu, nebo si prostě musím nechat zajít chuť. Zábavné na životě je to, že člověk nikdy neodhadne, která z alternativ ho zrovna potká. Jsem smířená s tím, že už nevyhraju olympiádu v krasobruslení, nevydělám před třicítkou svoji první miliardu, nebudu mladá matka ani nedostanu cenu Jiřího Ortena. Drobnosti typu rýžový jávský pudr nebo vydání knihy si ráda splním sama. S tím ostatním se nechám v druhém poločase jednoduše překvapit. A kdyby mi někdo náhodou chtěl jeden zásadní sen splnit, tak tu předestírám, že jsem vždycky toužila dostat tak velký trs barevných pouťových balónků, aby mě dokázal zvednout ze země.