Poslední věci psí

Se zármutkem v srdci oznamujeme, že se námi milovaná wobluda, postelový ohřívač, slintal, šmajchl a občasný bleší hodinový hotel, odebrala po krátké nemoci do nebeského kotce, aby Pánaboha umazlila k smrti a andělům nebeskejm oddaně žebrala u stolu až do soudnýho dne. Pohřeb se koná…jenže kde vlastně?

Umře-li člen rodiny, stáváte se zranitelnou hračkou v rukách zprostředkovatelů pohřbů. U psího miláčka je problém jen zdánlivě menší, zvlášť když máte zálibu v plemenech nad dvacet kilo živé váhy. Tam začíná ono akademické kam s ním. Až si utřete slzy a nos a uklidíte všechny misky, zjistíte, že pro pohřeb psa máte dvě extrémní možnosti. Morálně plusový, ovšem s výrazným mínusovým finančním efektem, je pohřeb na psí hřbitov nebo kremace. První varianta Vás vyjde v základu na šest tisíc, čestné zaštěkání, náhrobek a květiny platíte extra. Pro spolek přátel žehu je vhodná kremace kdesi v Brně, kde zaplatíte za urničku s fotkou minimálně osmičku. Druhý extrém, který překvapivě často volí chovatelé i veterináři, je kafilérka za 50 Kč za kilo psa. Ovšem anonymní spálení se zdravotnickým materiálem (rozuměj s ostatními chcíplinami) není zrovna to, co by láskyplný chovatel rád viděl, zvlášť v prvotním hysterickém amoku nad ztrátou kamaráda, kvůli kterému jste pár nocí nespali, protože bylo třeba mu ve tři ráno zprůchodnit kapačku.

Zbývá pohřeb do země. Osobně si myslím, že vykopat vlastníma rukama hrob pro tvora, který byl několik let Vaším kamarádem, je důstojný rozloučení. Máte-li zahradu, jednoduše vrazíte Haryka pod oblíbenej strom a při rodinném grilování si na něj občas vzpomenete a pod náhrobní kámen mu rituálně šoupnete nějakou tu kostičku. Pokud ale zahradu nemáte a pohřbíváte zvíře poprvé, dostáváte se do situace hodné špatné detektivky. Z mrazáku u veterináře si vyzvednete milovaného chlupatce ve funebráckém pytli. Zděšeně přitom zíráte, kolik tam na pohřbení nebo kafilérku ještě čeká balíčků a do jakých tvarů jsou pokroucené. Na kost zmrzlého mazla obalíte dekou a přemýšlíte o povolání jeřábu nebo čety stěhováků. Cestou na oblíbené místo v lese přemýšlíte, jak povolující pytel vysvětlíte silniční kontrole. Na jindy liduprázdném místě musíte při kopání jámy opakovaně vysvětlovat kolemjdoucímu chytrýmu, že v pytli je zabalen čtyřnohý kamarád, nikoliv neoblíbený soused z bytu napravo. Vzhledem k tvaru a velikosti balíku jste podezřelí z vraždy prvního stupně spáchané sekerou, kterou při těch kecech máte chuť bez prodlení vykonat. Rýčem vyhrabete jámu o rozměrech 1,5x1x0,8 m. Pak Vám dojde, že ten pytel OPRAVDU budete muset otevřít. Hledáte hospodu, kde byste si dali panáka na kuráž, ale žádná tam není. Kibic čumí a feldflašku se šnapsem taky nemá. Stejně řídíte. Ufff. Uvědomíte si, jak byla ta Vaše fenka krásná. Vytáhnete do jámy se sesuvšího kecálka a s chutí ho proplesknete. Pak na totéž místo vrazíte psa. Zahrnete. A až cestou domů si uvědomíte, jak krásně krvavý byl dnes západ slunce a že ani pohanští králové nemohli mít důstojnější funus.      

Poslední věci psí zalígrujete do skříně. Na chvilku. Pes je mrtvej, ať žije pes. Ten náš další se už narodil. Tryzna za toho minulého se bude konat tuto sobotu v obecní nálevně U Žida, kam naše Kira tak ráda chodila. Měla po pivu krásnou srst. Za projevenou soustrast předem děkujeme. A za přinesené náplasti na mozoly od rýče taky.