Letecký deníky 1: Přímý vlet (1:19)

Začít si dělat pilotní průkaz v době, kdy se světové letectví potácí v největší krizi od doby, co Jára Cimrman havaroval se svým kamenným letadlem v Jámách, je nápad hodný blondýny. Proto považuji za nutné jej důkladně zaznamenat.

Létání miluju od chvíle, kdy jsem jako desetiletá při prvním vyhlídkovém letu zažila ten beztížný a současně tíživý pocit odpoutání od země. Ostatní pasažéři sice po mém dosti nečekaném a nekompromisním sáhnutí po kniplu zřejmě dodnes navštěvují psychiatra, ale já se od té doby těšila na dovolenou jen tehdy, když se na ni letělo. Zcela v intencích svého pohlaví (a genderově správně taky vzhledem ke stavu své peněženky) mne dlouhou dobu ani ve snu nenapadlo, že bych se mohla pokusit letadlo sama pilotovat. Genderově pak zcela nesprávně jsem se sice mohla pokusit sbalit pilota, který by mne vozil, ale po excesu s exemplářem, který dokázal v krátkém čase zhavarovat současně několik strojů i srdcí, jsem se rozhodla, že pro můj další aviatický vývoj bude jednodušší, když se o získání pilotní licence pokusím napřímo. A protože je můj dlouholetý kamarád ULL pilot a instruktor, stala se mi ta věc, že jsem jednoho krásného dne usedla...ne do kokpitu, ale s pivem v ruce do křesla v jeho kanceláři.  

Cesta k tomu, aby si člověk mohl sednout v letadle vlevo, jde přes ordinaci přepečlivého leteckého lékaře (oční, ušní, zuby, tlak, teplota, plyny a “Tady máte nějakou šupinku!“) rovnou na dvacetihodinovou párty. Pivo se tu podává v umírněných dávkách, zato informace o meteorologii, psychologii, aerodynamice a frazeologii tu tečou proudem do obou uší. Naštěstí, koronakrize byla pro domácí samostudium ideální a nahrávala sjíždění výukových videí LAA při současném šlapání na rotopedu, takže se mi jako vedlejší produkt zdařilo rozpustit většinu koronašpeku z boků. Jak jsem zanedlouho zjistila, i toto je podstatnou kvalitou ULL pilota, protože letadýlka jsou malá, páka na vysunutí klapek se nachází proklatě nízko u boku a při zvýšení objemu pozadí o více než jedno číslo by mohlo při přistání dojít k havárii, protože ji přes přetékající zadnici nezvednu do požadované polohy. Naštěstí je získání pilotního průkazu věc tak marnivě drahá, že mi znemožňuje jakkoliv si vyskakovat, a budu proto o chlebu a vodě schopna udržet svoje křivky pod kontrolou.

Cesta do kokpitu také vede přes hangár. Skyranger VMax, na kterém budu létat, prošel kompletní technickou, na které se vlastníma rukama podíleli všichni, kteří se pak vystřídají za kniplem. Na mě zbylo šněrování draka. V našem případě teda dračice, protože díky imatrikulaci OK-PUS-30 se letadlu říká Pusinka.  
Šněrování Pusinky je činnost, po které má člověk ruce dodrbané až k loktům, protože je má několik hodin zabořené hluboko do útrob, kde pečlivě, kličku po kličce, šněruje kryt letadla jako dámský korzet. Možná jsem vyfasovala tuto činnost proto, že jako blondýna jsem k práci s korzetem přímo předurčena, možná proto, že tuhle piplačku všichni svorně nenávidí. Krom hroší kůže na ni potřebujete taky odpovídající sixpack na břiše. Piloti mají totiž většinou delší ruce než pilotky, takže ležíc na erárním kolečkovém vozítku pod letadlem, musela jsem díky nedostatečnému dosahu setrvat při šněrování v permanentním sedu lehu několik dlouhých hodin. Teprve několikatýdenní test v podobě letecké te(r)orie a šolíchání Pusinky zakončené kompletním umytím, prokázal moji dostatečnou odhodlanost k pilotáži a mohlo se jít na věc.

Při prvním letu má žák prokázat, že je schopen udržet letadlo ve vzduchu v přímém směru bez toho, aby se děsem pozvracel on nebo instruktor. Krásné letní odpoledne doprovázené termikou kopající zespoda Pusinku jako rozzuřený býk bylo pro tuto činnost vpravdě ideální. Rolování podél žluté čáry na čtyři mínus, neb mám krátké nohy, blbě dosáhnu na pedály („Příště si vem podsedák,“ dí bodře instruktor) a na vyčkávací místo před startem šněruju letadlem tak, až se bojím, že mi majitel letiště přijde dát dýchnout. Vzlet se mě ještě netýká, takže jen poslouchám výklad. Tlak dozadu, pod námi ubíhající krajina. Cítím se klidně, ještě nevím, že právě teď překračuju navždy hranici, za kterou končí pohoda pasažéra, a odteď až donekonečna se zavazuji k významné pilotní spoluúčasti. Sranda končí, výcvik začíná a to ukázkou mezních účinků kormidel. Výškovka, směrovka, křidélka, atrakce na Matějské mi nikdy nebyly dost, takže tohle mám za všechno to wofrňování! Můj instruktor má letadlo v paži a na chvilku díky strachu z nepoznaných poloh ve vzduchu silně zapochybuji o své způsobilosti k dalším letovým úkonům. A to mě ještě šetří, protože akrobacie ani vývrtky se s tímto typem letadla dělat nesmí!

Po ukončení představení, jež má zjevně oddělit zrno od plev, mi řízení předává, a když se přesvědčí, že jsem schopna i přes občasné údery termického býka udržet pomocí pedálů a kniplu letadlo v kurzu na horizont, začneme si hrát se stoupáním a klesáním. „Otáčky si dej na 4500, sleduj rychlost a vario. Máš? A teď klesej tak a tak, až nad to silo.“ Po každém cvičení následuje za odměnu minutová pauza na vydechnutí ve stylu „leť si, kam chceš a kochej se, protože přesně po tenhle pocit to děláš!“. Kamýk, Zvíkov, Orlík, všechny ty krásný místní prásky ujíždějí pod námi a my stoupáme, klesáme, a nakonec se pouštíme i do plochých zatáček. Ctím zlaté pravidlo „kam kulička, tam nožička“, instruktor si hoví vedle mě a kárá mne až za křivý okruh okolo letiště řkouc, že za tohle mě pan inspektor potrestá ránou petkou do hlavy. Navádím letadlo směrem na RWY, vysunuju klapky. Let dokončuje instruktor, a protože můj zadek stále nepřekáží při zvednutí klapek, za odměnu si můžu dát jedno pivo.    

LKPM, 27.6.2020