Bc.! JUDr.! PhD.! Kupujtééé! MF DNES dnes odhalila, že příjmení si slovutnými písmenky může ozdobit zepředu i zezadu kdejakej obecní blbej. Pokud jste podvody nepolíbený posera nebo to máte daleko do Plzně, stačí prý zadat vypracování disertace spolehlivé agentuře a nejvyšší možný akademický titul je Váš. Připočtu-li k tomu úchvatný zvyk českých pseudointelektuálů cpát si mezi jméno a příjmení sofistikovanou iniciálu odněkud z abecedního zadku (např. PhDr. Spytihněv X. Kokodák, PhD.), vyjde mi, že jsou české luhy i háje lžidoktory a jinými budižkničemy přímo zamořeny. Jak se v tom má slušný občan vyznat?
I v tomto případě doporučuji důkladné využití zdravého lidského rozumu. Jsem čerstvou držitelkou titulu PhD. v oboru hydrogeologie a ještě teď mě při pohledu na dveře do laboratoře bolí loket a odborné texty v jazyce anglickém se mi před spaním míhají před očima namísto obligátních oveček. K získání titulu Doctor of Philosophy jsem potřebovala 70 080 hodin, 28 týdnů v laboratoři, 4 týdny v terénu, 5 složených zkoušek, 48 odučených hodin, 2 zahraniční stáže, 4 konference spojené prezentací výsledků, 1 impaktovaný článek, 201 stran odborného textu + přílohy, 743 analyzovaných vzorků, 3 l bromoformu, 13 kg papíru, 4,63 l potu, 0,2 l slz a 292 l kafe. Celková doba mojí školní docházky byla delší než vojna za Marie Terezie a dvakrát delší než služba v římské legii.
Pokud takové nasazení není na předkládané disertaci znát, nebývá na slušných univerzitách vůbec brána v potaz (natož aby před ní zkušební komise padla na vědeckou chudobou ošoupaou řiť). Doktorské studium je specifické tím, že se výrazně inovativním způsobem nimráte v úzce vymezeném tématu a přitom jste formou povinných vědeckých publikací a prezentací průběžně kontrolováni celou akademickou obcí. Vaše práce navazuje na už publikované a známé poznatky, Váš přínos danému tématu je jasně definován a pokud v laboratoři neděláte, co máte, v termínech, které Vám uložil školitel, nepomůže Vám ani spolehlivou agenturou sepsaná suplika k děkanovi. Proto se v technických a přírodovědných oborech přítomnost lžidoktorů limitně blíží nule.
Celá chyba lávky tkví v takyuniverzitních eseróčkách, které po revoluci zaplavily český trh se vzděláním. Na těchto institutcích může dnes každé podměrečné IQ vystudovat prakticky cokoliv, nejlépe nějaký pseudoekonomický obor typu masová komunikace (buřtová komunikace bude zřejmě následovat až při docentuře), dovzdělávání dospělých či implementace bruselských renonců do českého hospodářství. Za patřičný obolos Vás naučí cancat o nesmyslech tak, aby to poznalo co nejméně blbů. Tyto ústavy jsou sice ideální coby přípravky pro parlamentní dráhu, ovšem užitná hodnota takového vzdělání (mimo kýžené soupísmení před jménem) je prakticky nulová. Osobně jsem na absolventy podobných studijních karikatur alergická. Je jistě chvályhodné, že si člověk chce rozšířit obzory a doplnit vzdělání i v dospělém věku a při zaměstnání, ale kvalita denního a distančního studia je nesouměřitelná. Tvrzení, že za dva víkendy v měsíci Vám hlavu naplní stejným objemem vědomostí jako během čtyř týdnů denního studia, si zaslouží důkladné vyšetření odborníkem z oboru psychiatrie.
Podvodníci byli, jsou a budou. Pokud ale bude možno vyšší vzdělání získat jen na renomovaných ústavech s dlouholetou tradicí a za jasně definovaných podmínek pro všechny, podvodů značně ubude. Osobně navrhuji možnost získání vysokoškolského vzdělání distanční cestou jen do bakalářského stupně, tituly magisterské a doktorské by měly vyplývat jen z řádně ukončeného studia denního. Dovzdělávání při zaměstnání beru jako kombinaci profesionální povinnosti a ušlechtilého koníčka a na tituly získané na UNI s.r.o. neberu zřetel. Howgh!
