Fejky nikdy!

Plážová korza v Turecku jsou známá hustým výskytem prapodivných milionářů. Všichni ti lidé mají trička s krokodýlem, který se dívá na podivnou stranu, na nose brýle s velkým logem, které skrývají oči s propukajícím zánětem spojivek z prudkého slunce, a mondénní blýskavou peněženku, ze které na druhý pohled tak trochu lezou nitky. Kdo by se o to ale staral ve sluncem zalitém snu o dokonalém značkovém životě za pár korun? Až když tato společnost světáků vystoupí z letadla do středoevropského deště, smyje se jim pozlátko z nekvalitního potisku kožené tašky přímo na vyrudlé oblečení, a z pohádky o létajících pečených holubech sklouznou do příběhu, ve kterém se drahokamy nahrabané v kouzelné jeskyni proměnily v klubko pištících myší. 

Nosit fejky nebo nefejky, to je oč tu běží! Ve svém nejoblíbenějším snu stojím v cukrárně a rozmýšlím se, které z těch úžasných dortíků nabízených ve vitríně naplní můj talíř. Na dovolené v jednom tropickém ráji se mi ten sen splnil. Procházela jsem prosluněným obchodem a přemýšlela, které z kabelek, bot nebo šatů vystavených v tom velkolepě zařízeném prostoru, si pořídím. Všechny měly logo, na omak lahodící materiál a přijatelnou cenu. V tomto bodě se můj rajský sen změnil v noční můru. Krásná domorodá prodavačka mi sice s přesvědčivou naivitou tvrdila, že každý kousek je originál, ale moje varovná kontrolka s červeným nápisem „pozor, podvod“ při tom blikala stejně výrazně, jako když mi fešák v baru říká „moje žena mi nerozumí“. Směs značek na štendru a výhodná cena na mne křičely jediné slovo – fejk! 

Nositelky napodobenin známých značek jsou karikovány a třeskutě odsuzovány všemi módními bloggerkami, o časopisech pro opravdové dámy ani nemluvě. Archetypem zlotřilé fejkařky je v peroxidu vodíku vymáchaná pindulína, které se na solárkem ogrilované pacce houpá něco děsivě barevného á la Vuitton. Padělek kabelky přitom koresponduje s padělkem krásky, toho času navlečeným do bavlněných šatečků z přilehlé tržnice, z jejichž délky by  pošel zimou i obyvatel rovníkové Afriky. Další klasickou nositelkou fejků bývá fiflena středního věku, jež nese známou kostkovanou legendu naditou rohlíky a jogurty koupenými v akci v bezprostředním sousedství igelitky s logem místního supermarketu. I když většina z nás zdaleka nedosahuje takové křiklavosti, morální dilema je pro všechny stejné. Nevlastním-li rodové příjmení Rotschildová včetně příslušného bankovního ústavu, milence královské krve nebo džob, který by tento nedostatek na kontě vynahradil, a mám-li přesto chuť vlastnit vysněnou věc, mohu se buď následující roky v silně zadluženém stavu živit suchými rohlíky a vůní jarních květů nebo se pokusit podvádět sebe i ostatní.

Sociální antropologové vypočítali, že Popelka, kterou vypekla donášková služba s oříšky, by ve středověku za šaty na princův ples zaplatila v přepočtu dva miliony korun. Tatáž nešťastná Popelka by v 19. století musela dát už jen půl milionu a Popelce moderní by stačila částka  ještě o nulu nižší. Tady už na místo víly kmotřičky nastupuje půjčka nebo kontokorent a odlov prince je viditelný hned ve veselejších barvách. Pokud vám tedy za to ten princ nebo vaše image stojí. Co se půjčky na kabelku týče, v Rusku je to prý celkem běžná věc. Já osobně nákup nestárnoucí klasiky považuju za dobrou investici, která na rozdíl od rychlé motorky neztratí třetinu ceny už při průjezdu první zatáčkou. Chápu ale námitky vůči životu nad poměry na dluh jako zcela oprávněné a vřele doporučuju se na polohu „Popelka“ vykašlat úplně. Máte jiné možnosti. Například být svoje, což je mnohem lepší scénář než ten, že se vám při kávě s oním princem odloupne ono lichotivé logo rovnou do kafe. A že se to stane, tím si ve světě založeném na principu platných Murphyho zákonů můžete být stoprocentně jistá.

Rozdíl mezi kostkou Burberry a kostkou na kolečkové nákupní tašce mé babičky je pod rozlišovací schopnost většiny mužů, ale pro dnešní velké holky je to bohužel nutné know-how. I bez zkoušky ze zbožíznalství víme, že kromě lásky a vzduchu k dýchání není nic skoro zdarma. Dovolte mi taky zdůraznit, že i když Coco Chanel velkoryse prohlásila, že díky kopírování svých výrobků ostatními se jen ujistila o tom, jak děsně je dobrá a originální, nákup fejku její kabelky od sympatického černouška v Itálii je postihován pokutou, jejíž výše si s cenou pravé chanelky v ničem nezadá. Naštěstí máme i my Popelky mnoho možností, jak se stylem a bez podvádění z tohoto nerovného souboje vybruslit. Co se totiž objeví na molech a v buticích haute couture, bude další sezónu k dostání v oblíbených řetězcích bez toho, abych po jejich pořízení bídně pošla zimou a hladem. A nebude to fejk, jen věc, která se inspiruje aktuálními módními trendy. Pokud ji vhodně zkombinuju s kamašemi z outletu a svým smyslem pro humor, bude mít výsledek vizuální šmrnc a rozhodně nebudu za podvodnici, kterou potupně vyvedou ze značkového obchodu. Bohužel taky vím, že zpracování a materiál oné věci vydrží jen něco málo přes uplynutí záruční doby a já si budu muset brzy pořídit věc novou. To způsobuje nepříjemný jev, při kterém se mi v omezeném prostoru šatníku hromadí tuctové kabelky s utrženým zipem. Takové nadúroda věcí na dvě sezóny není ekologická ani ekonomická.  Sečtu-li všechny peníze vynaložené na tuto hromadu za deset let, vyjde mi cena vysněné značkové kabelky. V případě některých mých kamarádek i krát dvě. Výsledek této kalkulace mě vážně nutí k zamyšlení nad bájnou větou, zda jsem tak bohatá, abych si mohla dovolit kupovat levné věci. Nebo nedejbože věci, které vypadají jenom jako.

A jak jsem to nakonec dopadla v onom sluncem prozářeném tropickém obchodě? Nekoupila jsem si nic. Jsem pragmatická ješita a jednoduše nenávidím, když ze mě někdo dělá pitomce. Za pár dolarů jsem si u stánku na pláži koupila zelenou šálu s autíčky a jako podporu designového undergroundu mám od jednoho mladého českého výtvarníka ulítlou kabelu ve tvaru psa. Miluju totiž věci s příběhem a za nejdůležitější považuju umění nikdy si nepořídit fejk v lásce.

Napsáno pro Cosmopolitan 02/2014