39 týdnů, 3 dny a jeden zkažený zahajovací ceremoniál OH v Londýně

Ráda bych tímto článek pomohla nastávajícím, které tak nějak tápou ve změti všech dobře myšlených, babských i nesmyslných rad. Není určen pro zaryté tabulkářky a ani nastávající, které bezmezně důvěřují novému vydání Betynky. Naopak, je pro ty, co pořád věří tomu, že těhotenství je přirozený fyziologický proces, stejně jako porod. A pokud ho budou číst chlapi, tak věřím, že je článek neurazí.

*Těhotenství*

Ne, nejsme vegani, ani nežijeme ve squatu, dokonce máme doma televizi, používáme poměrně pravidelně internet a taky dost čteme. Přesto jsem se rozhodla vsadit již na začátku těhotenství na to, že pokud má něco nějak dopadnout, dopadne to tak. Zakázala jsem si černé myšlenky a rozhodla jsem se, že nebudu používat žádné pomocníky pro průběh těhotenství, včetně magnesií, kyselin listových, maliníků, stejně tak nebudu chodit na žádné kurzy. Už takhle bylo informací víc, než jsem byla ochotná vstřebávat, a ještě tak, aby mi někdo dva měsíce před porodem říkal, jak to bude takhle, když jsou věci, které dopředu prostě vědět nemusíte (nechcete a upřímně ani nepotřebujete).

Velkou oporou mi bylo důvěřovat svým lékařům. Jednak, lékaři jsou na to studovaní, druhak, úmyslně nikoho neohrozí. Řeči typu: "to poznáš, až budeš na konci těhu, to poznáš, až budeš mít kontrakce a to poznáš, až porodíš" mi lezly i ušima, přesto jsem dál razila teorii, že budu jiná. Sugesce je silná, a funguje, možná jako placebo u všech homeopatik, které do sebe maminky rvou v domnění, že si usnadní porod či bude méně bolestivý apod. Jo, asi nebude! Je to porod.

Těhotenství jsem měla ukázkové. Bez potíží a také bez přidaných a přivolaných potíží, které některé, dle mého, tak nějak vidí i tam, kde nejsou. Ano, některé jako vždy namítnou, nj, tos měla kliku, že ti nic nebylo. To už jsem taky slyšela. Bylo, jenže ventilovat každé píchnutí bříška, každý problém, který ještě ke všemu mají všichni, to jsem si odmítala připouštět. Hlavně proto, že si myslím, že někdy je psychická pohoda lepší než všechny léky světa. Ne, ani tak jsem se ze svého těhotenství nebyla nadšená a nemyslím si, že je to nejhezčí stav v životě ženy. Co taky může být hezkého na tom, že nemůžete pořádně chodit, všechno vás bolí, píchá, tlačí, někdo do vás kope a ještě vám bude určovat, co smíte jíst apod. Nemluvě o tom, že má ženskost rapidně klesala s každým dalším dnem tohoto stavu, takže já mezi ty, jež si tuto dobu užívaly, nepatřím. Poslední měsíc bych dokonce za slova "ježiš, to už je bříško" vraždila. A nebudu se k tomuto stavu ženy stavět ani jako k údělu ženy, to je alibismus, kterým si pomáháme, poněvadž je to prostě na palici.

Pak se začal rychle blížit konec. I když, věřte, že utíká pomaleji než byste chtěli. Ani v téhle době, cca 14 dní před porodem, se mi nezdály sny o porodu, vůbec jsem na to nemyslela a snažila to brát spíš s humorem. U krizových scénářů jsem se držela hesla: lékaři jsou za to placeni, někteří dokonce královsky, tak si budou muset poradit. Ani sebe jsem nesledovala poslední měsíce víc než předtím (obecně vzato jsem se nesledovala skoro vůbec, stačilo se podívat do zrcadla a bylo jasné, kam tohle spěje – jak uvedla obvoďačka do karty – zjevný nález – gravidita). Věděla jsem celou dobu, že to, že se něco děje, vycítí tělo samo a já ten signál dostanu poměrně rychle.  

*Porod*  

Den před porodem byl nález lékaře: nic se neděje. Moje nadšení opadlo a já probrečela celé odpoledne s tím, že tam to dítě snad bude věčně a já budu tak akorát zralá na blázinec. Byla jsem fakt zoufalá. Bylo mi pořád vedro, v noci jsem nemohla spát, pořád mi někdo něco píchalo. Nejraději bych si zlila mozek, pár studených dvanáctek, ovšem, jak uznáte, představa matky na porodním sále, jak z ní táhne plzeň, to by na mě zavolali sociálku rovnou. Šla jsem tedy spát s tím, že zas nebude nic. V noci mi bylo divně, tak nějak zvláštně bolelo bříško. Nemohla jsem spát od čtyř (klasicky, jako asi poslední měsíc), tak jsem vstala. Přes den jsem normálně fungovala a cca 16:00 jsem začala tušit, že se něco blíží. Ne, nevím jak, prostě jsem to věděla. Poměrně jistě. Po návratu manžela z práce jsem se domnívala, že cítím ty "vysněné" kontrakce. V jedenáct začala být bolest neodbytně nesnesitelná a jako nezkušená prvorodička bez informací jsem jela do porodnice. PA (porodní asistentka) byla protivná jak osina v zadku, poněvadž jse vlastně nic nedělo, a ona řekla, že to, co mám, nejsou kontrakce (to ve mně teda hrklo, páč už to takhle bylo dost nesnesitelný), a že můžu rodit ještě min. 12 hodin. Tak jsem jí oznámila, že jí děkuju a že jedu domů. Málem spadla pod stůl, že taky se třeba mohla splést, a proč jsem teda jezdila. No na to tak slyším. Odvětila jsem, že jako blbka fakt netuším, co jsou kontrakce, a že jsem si naivně myslela, že už.  A že pokud nic, přeji jí hezký večer a možná se uvidíme k ránu :)

Manžel byl v klidu, ostatně jako vždy, já si totiž chytře ke své povaze vzala flegmouše. Doma to ovšem nemělo dlouhého trvání. Já jí dám 12 hodin. V těch to začalo (rozumíte, jo, hodinu po vyjádření, že to bude trvat 12). Už jsem chápala pravý význam slov stahy, kroutí se i palce u nohou, a proč u toho ženský křičí. Já doma řvala teda jak tur, střídavě jsem brečela a střídavě se modlila, aby už byl konec. Manžel byl ale dobrej. Já nachodila po našich 54 m.čtv. asi 10 km a on mi říká, že teď mi nemůže pomoct ze sprchy, zrovna jdou naši (jasný, páč OH jsou jednou za čtyři roky, my budem asi rodit každej rok). Když jsem byla unavená už úplně nesnesitelně, což mi vadilo asi nejvíc, usoudila jsem, že už to musí přijít, že už se to nedá prostě vydržet. A že jestli tohle není porod, pak je něco špatně a budou to muset vyndat jinak. Navíc se interval kontrakcí zkracoval (ne, ani tehdy nebylo nutné jej měřit, jde to docela hákem). Odjeli jsme tedy před třetí (můžu říct, že v Praze na kočičích hlavách 2x za sebou, to je žúžo teda v kontrakcích).

Přijeli jsme do porodnice  tedy znovu cca 3:10. PA se divila, že jsme nepřijeli dřív. Manžela nechala čekat, že mě prohlídne, vzala jsem si tašku a šla pokorně s ní. Pak se podívala a řekla mi, že za 30 minut mám miminko na světě, že se můžu jít už jen tak akorát vyčůrat. Moje fobie z klystýru mě přešla, přišla jiná, pokakám si miminko??? Na můj dotaz se PA docela nasmála, že jestli je tohle jediná věc, která mě trápí, tak se nemusím bát, prej mi ho umyjou.

Děkuju svojí mamince, měla pravdu. Když už máte pocit, že už to horší být nemůže, je to venku. Ta úleva byla úplně ohromující, to se musím přiznat. Stejně tak se musím přiznat k tomu, že příval hormonů, kdy se stanete matkou z minuty na minutu, nepřišel. Byla jsem šťastná, ale z toho, že je to za mnou. Byla sice krásná, ale já nějak nebyla v tom všem schopná vnímat „naše vzájemné propojení“, či snad „rozplývat se nad darem života“ (hlavně, že ten dar už nebyl ve mně a já už neměla ty bolesti).

Ne, epidural jsme nestihli, jak někdo asi tuší. I když, kdyby mi někdo skučící doma řekl, že mi pomůže, nechala bych si bývala píchnout cokoli jen proto, abych si pomohla. Zpětně mě napadlo, že celý epidurál je vlastně k ničemu. Kontrakce si stejně oddřete a porod už není tak hrozný, abyste to potřebovaly. Protože už víte, že je konec, nebo se alespoň blíží. U kontrakcí ovšem nevíte nic, možná se budete jako já dokonce mylně domnívat, že to co máte, už jsou ony :D Porod sám o sobě byl nakonec docela zážitek. Neříkám, že extra příjemný, ale zvláštní. A já na sebe byla pyšná.

Pyšný byl po právu i otec. Ta protivná PA říkala, že jsem jedna z těch statečnějších a dostala jsem za to lepší pokoj, tedy ten s menším počtem maminek (nadstandard byl klasicky plný). Pořád chodila a říkala, tahle si to zaslouží. Je pravda, že už jsem dvacet minut po porodu byla schopná s ní vtipkovat, zvlášť když mě brutálně posadila, z čehož jsem teda neměla radost. Stejně tak jsem se po porodu zvedla a druhý den seděla normálně na židli (jo, jde to hůř, ale ty paní s těma kruhama byly fakt dojemný, stejně jako ty, které po chodbě chodily, jako kdyby tam tu hlavičku ještě měly. Neříkám, že to nebolelo, ale rekonvalescenci se musí pomoci tak, že se uvedete i přes počáteční protest vašeho těla rychle zpátky). No, a proto jsem se týden po porodu cítila celkem v pohodě (jen ta postava, to je teda šlágr).

No a to je celé. Vezměte si z toho to, co vás zaujme. Nikde není psáno, že jen tahle cesta je správná, ale já jsem důkazem, že špatná asi nebude. Je to dobrý pocit, když na vás kouká okolí tak, jako na mě, a ještě když k tomu držíte ten uzlík, co jste si taky samy na svět přivedly. Stejně tak je dobré vědět, že veškerá pomoc, kterou využijete či která je nabízená, nemusí nutně znamenat bezproblémové těhotenství či porod. Naopak, u mě se ukázalo, že to jde bez všeho, stejně jako dřív.

Třikrát sláva indiánkám!!!!