Nedávno jsem si vypůjčila knihu Líný rodič - a nedočetla jsem to. Ne,proto, že by mi názory autora na výchovu nebyly blízké, měl tam pár sympatických myšlenek- ale je to zbytečně dlouhé, zbytečně obsáhlé a nezáživné čtení.

  Pro mě je dobrá kniha ta, od které se nemohu odtrhnout

Má 250 stránek a nemohla jsem se odtrhnout :)

Ve skutečnosti je to ještě krutější. Děti jsou jako savé houby a učí se nápodobou, a to všechno. Máte-li např. na nějakém místě zablokovaná záda, dítě to cítí a vzhledem k tomu, že jste mu fyzicky nejbližší, napodobí to, protože nic jiného nezná (žádná alternativa mu není nabídnuta). Nerespektujete-li sebe (nemáte-li se ráda), dítě se naučí, že je "správné" nemít se rádo.  Chcete-li upoutat pozornost dítěte, naučí se, že je správné upoutávat pozornost, což má ovšem ve svém důsledku negativní efekt - když mě nikdo neposlouchá, vztekám se nebo se bořím do sebe, včetně sebeobviňujícího nikdo mě nemá rád. A dalo by se pokračovat. Nicméně můžu doporučit hezkou knížku "Vychováváme děti a rosteme s nimi".

Tušila jsem to, ale nechtěla jsem být ještě o něco víc krutá :) Souhlasím a díky za typ, i když, teď na chvíli zas nebudu číst nic o výchově, abych toho nebyla přehlcena.

Nějak nemůžu souhlasit s bodem číslo tři. Myslím, že dětem bychom měli říkat, že jsou (pro nás) vyjímečné.....pokud dodržujeme ostatní body, nemůže je to poznamenat ničím jiným než přirozenou sebedůvěrou a vírou, že je rodiče milují.....Mě rodiče pořád sráželi do průměru a dones se s tím potýkám.

Pokud s ním souhlasíte, sebedůvěru v nich nemůžete vytvářet něčím takovým, tu musí získat samy. Stejně jako hovoří o tom, že oni musí vědět, že je máte rádi, i když se něco podaří. Ale to není o tom, že z nich děláme malé bůžky. To, co říkáte, autor nepopírá.