Od vzpoury žadatelů o azyl ve Velkých Přílepech uplynuly již téměř čtyři roky. Vlastně jsem si na ní vzpomněl proto, že jsem včera telefonoval známému, který dosud na SUZce pracuje. Pustil jsem se tedy do hledání informací o tom, jak se celá věc stala.. ale nikde jsem nenašel žádnou zprávu, která by odpovídala realitě. Všude jen tiskové zprávy, nebo zkreslená fakta. Byl jsem u toho… a bylo to něco, na co se nedá zapomenout do konce života.
Chyba totiž nastala především na straně MVČR. Na ochranu zařízení jako byly dnes nefunkční Velké Přílepy si najali soukromou agenturu, jejichž zaměstnanci byli povětšinou důchodci, kteří si přilepšovali k důchodu nebo zoufalci, kteří se jinde chytit nemohli, neb málokde tolerovali 1,4 promile alkoholu v krvi ve službě. Do pozice sociálních pracovníku byli najati lidé, kteří sice svou práci měli rádi, nicméně jim chybělo umění bouchnout do stolu a rázně zakročit, pokud toho bylo zapotřebí. A tak došlo k situaci, kdy na jednom baráku fungovala složka cizinecké policie, civilní zaměstnanci MVČR a zaměstnanci soukromé agentury, podřízení MVČR.
Tato spolupráce se utvrzovala velmi těžko a velmi dlouho trvalo, než se podařilo vychytat mouchy, které se v zařízení objevovaly. Na tom že vše fungovalo, se velikou měrou podílel vedoucí zařízení, říkejme mu třeba Franta. Franta nebyl úředník.. byl to chlap od rány ale zároveň natolik inteligentní, aby se s ním dalo jednat. Měl charisma… a používal selský rozum.
Přežilo se, když se čas od času poprali Rusové, Ukrajinci nebo Vietnamci.. .přežilo se, když Běloruska předvedla kung- fu umění a dobila do krve Ukrajinku dřív, než jsme tam stihli doběhnout… trvalo to asi 20 vteřin.
Nakonec se zařízení změnilo na přijímací středisko a nastěhovalo se tam postupně zhruba 130 Egypťanů. Z počátku to celkem šlo, ačkoliv Franta se snažil dělat vše proto, aby jich tolik pohromadě nebylo, asi věděl proč. Chlapci nechtěli jíst jídlo které dostali, čas od času byl problém s léky, kterých se spotřebovalo bezpočet. Čím déle chlapci v zařízení byli, tím více stoupala nevraživost. Zvláště když se dodržoval Ramadán. Pokračovalo to hladovkami, později agresí a vyvrcholilo to útěkem několika Egypťanů ze zařízení. Okolnosti prvního útěku mám také jen z doslechu, neb jsem v tu dobu v zaměstnání nebyl… bylo to ale celkem jednoduché. Na 130 lidí bylo na baráku celkem pět policistů včetně vedoucího, dva sociální pracovníci a asi šest členů „ochranky“, z toho 4 dědové před infarktem, jeden nahluchlý a ženská. Policajti se mohli třeba rozkrájet, ale uhlídat to prostě nemohli.
Další útěk o pár dnů později nebyl jen útěkem, jednalo se o vzpouru. Toho večera jsem akorát přijížděl do práce, když jsem viděl utíkat několik Egypťanů směrem k vnějšímu plotu zařízení. Než jsem stihl vyskočit z auta a zavelet ochrance, uteklo jich asi deset. Na zemi ležel jeden z dědů se zkrvaveným obličejem. Franta již v zaměstnání nebyl, proto jeho pravomoc automaticky přešla na sociálního pracovníka ve službě. Když se dveře zavřely a vlétl jsem dovnitř zařízení, zahlédl jsem několik desítek Egypťanů, kteří se snažili vyvrátit mříž, které je od prvního útěku uzavírala uvnitř zařízení. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet, bylo jasné, že se schyluje k útěku zbytku více než sta lidí.
Zatím co jsem probral k životu zcela konsternovaného kolegu a vyhnal všechny zaměstnance do bezpečí vrátnice, kde byla také centrála „ochranky“, začala demolice zařízení. Postele, židle a vše co bylo po ruce, létalo vzduchem. Zanedlouho na zemi ležela první vyvrácená mříž.
Když jsem se po pár minutách vrátil s velitelem policie dovnitř objektu, zbývaly z vnitřku jen trosky, zdemolováno bylo téměř vše. Popadli jsme vysílačky a klíče a zmizeli odtamtud. Non stop jsem informoval centrálu a šéfa, policisté volali posily. Cizinci se mezi tím snažili překonat plot, který stál kolem venkovního prostoru, který dosud bez problémů používali. Pět policistů a údržbář jim v útěku bránili, co jim ruce, nohy a tonfy stačily. První posila PČR přijela za 35 minut v podobě psovoda, který vypadal podobně, jako dědové z ochranky.
O pár minut později již dorazily další policejní posily a cizince se podařilo obklíčit tak, aby nemohli přeskakovat plot. Jeden z policistů to dostal kovovou židlí do obličeje, krve z něj teklo jako z vola.
Dorazilo vedení SUZ, náměstek ministra vnitra a další papaláši, kteří sice celý problém zavinili, nyní se však tvářili, jako kdyby jej přijeli vyřešit. Policistů přibývalo, cizinci však s agresí nepřestali. Nakonec v zařízení zasáhla speciální jednotka URNA. Ti se vyhecovali, seřadili… a poté nastal masakr. Už byla noc, světel ale jak za dne, několik desítek policistů a za plotem štáby televizí a novináři. Kdo neviděl, nepochopí. Cizinci byli zatlačeni, začaly se sčítat škody. Ty šly do statisíců korun.
Druhý den se začal hledat obětní beránek, na kterého by se vše hodilo. Ten byl nalezen v podobě kolegy, který ten den měl službu (a nemohl situaci zabránit v žádném případě) a světě div se, ve Frantovi. Přestože se celou dobu snažil na bláznivost zadržování tolika lidí na jednom místě upozornit, přestože na to upozorňovali policisté… byl to nakonec on, na koho se ukázalo prstem. A šel….
O několik hodin později došlo k útěku několika desítek Egypťanů v jiném zařízení, vše ukazovalo na to, že útěky byly dílem převaděčů.
Zařízení potom převzal mladík s mokrým vysokoškolským titulem, který o práci s lidmi věděl asi tolik, co já o nano technologiích. Podle toho to také v zařízení vypadalo.. a lidé odcházeli.
Nyní je zařízení zavřené….. snad už se tam podobná situace nebude nikdy opakovat.
