Jako spousty jiných lidí jsem pracoval v neziskovém sektoru. Věnoval jsem se celkem dlouho drogám, romským sdružením, integračnímu středisku pro děti a taky jsem vozil humanitární pomoc do Jugoslávie v roce 1999, coby čerstvě 18-náctiletý. Asi každý, kdo pracoval v nějakém menším sdružení ví, co to je, čekat na rozhodnutí různých komisí (MPSV,MVCR,MŠMT), vábení sponzorů a hledání finančních zdrojů ve městech a obcích, která ne vždy daný projekt podporují. Pokud se nějaký ten sponzor čas od času najde, tak to první co ho zajímá je fakt, kam že to umístíte cokoliv, odkazující na jeho produkty nebo činnost. To by jste ovšem nesměli být ex-manželka ex-premiéra, té se dávají miliony „per huba“.
Pokud jste z neziskového sektoru tak to znáte, září-říjen si podáte projekty na zmiňovaných orgánech, čekáte jestli něco dostanete a sháníte povinnou spoluúčast. Pokud se Vám zadaří, dostanete tak polovinu toho, kolik vlastně potřebujete, ovšem pokud se Vám podaří přesvědčit komise, že Váš projekt je ten důležitý, který dané oblasti bude prospěšný. Vůbec se nechci zmiňovat o lidech, kteří čas od času o těchto projektech rozhodují, aniž by jim alespoň z části rozuměli, to nechám na později.
Rozhodnou, peníze přidělí… potom se ovšem čeká na to, kdy peníze přijdou, pamatuji si doby, kdy přišly třeba až v dubnu dalšího roku. Pokud je sdružení velké, relativně bohaté, tak se udrží. Pokud je sdružení malé, z malého města, s minimálním počtem zaměstnanců, tak následuje problém. Zaměstnanci většinou pracují zadarmo, s vizí, že někdy později peníze dostanou, nic jiného jim totiž nezbývá, tedy pokud se na chvíli nezaregistrují na úřadě práce do doby, nežli sdružení peníze sežene, nebo dostane dotací.
Sdružení přežije, zaměstnanci dostanou výplaty, zaplatí si dluhy… a jede se dál. Například takové dětské integrační středisko. Čas od času se berou děti na výlet, na tábor, kamkoliv, kde se budou věnovat něčemu jinému, než li braní drog, flákání se po ulicích, kde se flákají starší příbuzní, kteří se zrovna vrátili z kriminálu. Pro obyčejné malé sdružení je velmi náročné takový tábor zařídit a takřka nemožné to je, pokud neseženete sponzora. Kohokoliv, kdo je ochotný darovat potraviny, zapůjčit autobus, přispět na naftu… na cokoliv, co je k realizaci třeba. Pokud se jedná o menší město, je celkem pochopitelné, že sponzor čeká cosi jako vděk, převedený do banneru na webových stránkách, prostoru ve výroční zprávě, poděkování v médiích, pokud je to možné, pokud daruje oblečení s logem, tak čeká, že jej budete ukazovat všude, kde to půjde.
Pí Paroubková prozatím sponzory tají, tedy až na dva, které zveřejnil její ex-manžel. Co si asi tak řekne každý předseda malého sdružení, který se snaží dělat skutečnou práci pro lidi, kteří to vážně potřebují? A je celkem jedno, jestli se jedná o sdružení věnující se postiženým lidem, azylovým domům, integračním střediskům…..prostě kdokoliv kdo to zná v praxi, musí jenom kroutit hlavou nad tím, jak že se to dají shánět peníze. Tak že rada pro potencionální předsedy? Předejte sdružení manželkám, dejte se na politiku. Snažte se být dost hubatí na to, aby jste se dostali na vyšší post, jako je náměstek ministra, aby jste se později ministrem stali. Nakonec se staňte premiérem a se svou ženou se rozveďte, před tím však nezapomeňte doporučit svým známým, aby Vaší ženě přispěli na chod sdružení nějakým tím milionem. Za odměnu sice nedostanou prostor k reklamě, ale za to budou Vašimi přáteli po zbytek života a to už se vyplatí.
Nakonec se tvařte ublíženě, protože Vás někdo otravuje s tím, kdože to těch 14 milionů vlastně daroval, také si sponzory někam napište, aby jste náhodou „nezapomněli“ to se u nás také často stává.
Pokud ovšem nemáte ambice na to být politikem a nebo zrovna nemáte vlivné přátele, tak si znovu přečtěte můj příspěvek, na začátku je napsané, jak to chodí v praxi.
