Jako jeden z mnoha jsem se účastnil pochodu proti neonacismu, který v Praze organizovalo občanské sdružení Tolerance a občanská společnost. Vlastně jsem chtěl psát o průběhu pochodu a o dojmu, který jsem z něj dostal. Nakonec jsem se rozhodl napsat o něčem jiném a hlavně o tom, proč jsem nakonec litoval, že jsem do Prahy vůbec přijel.
Původně jsem totiž do Prahy jet neměl, protože jsem kapku nestíhal a nechtěl jsem letět na poslední chvíli. Po několika telefonátech s kamarádem Frantou Kostlánem a jinými, jsem nakonec do Prahy vyrazil. Připraven na mráz jsem se navlékl do kvalitní bundy, vybavil se fotoaparátem a do Prahy vyjel. Nechtěl jsem se trmácet v pražském provozu, zanechal jsem tedy auto na Dejvické a dále vyrazil krtkem. Koupil lístek, cvaknul, napsal smsku kolegovi Ryšavému a už jsem se vezl směrem na Staroměstskou. To poslední co jsem udělal před nástupem do metra bylo to, že jsem si pořádně uklidil peněženku, klíče od auta, doklady v modrém futrálku a hurá demonstrovat.
Dorazil jsem právě včas na to, pozdravit se s kamarády, s novináři a s aktivisty, kteří také na akci dorazili. Smůla mne přepadla vlastně ihned potom, co jsem na demonstraci dorazil, neb mi vypověděl službu můj nový fotoaparát, který budu muset zřejmě reklamovat. Potom jsem se vydal s davem na samotný pochod, po cestě si povídajíc s Jarmilkou Balážovou, Zdeňkem Ryšavým. Nakonec jsem se s davem dostal až na samotný konec pochodu, kde jsem vedl pár zajímavých rozhovorů s tiskovým mluvčím pí. Stehlíkové a mnoha dalšími a dalšími lidmi.
Vyrazil jsem spolu s některými dalšími lidmi pěšky směrem na Dejvickou. Před vstupem do metra sáhnu do kapsy, nahmatám peněženku, klíče, mobil… avšak chybí modrý futrálek s doklady. Sahám do dalších kapes, prohledávám je pro jistotu několikrát, zbytečně…. techničák, pojistka, druhý konec dálniční známky, všechno v pejru. Krve by se ve mne nedořezal, nevybavil jsem si ani to, že bych na doklady vůbec sahal. Po cestě domů jsem přemýšlel nad tím, kde jsem mohl doklady vytratit a jediné co mne napadlo, bylo metro, tedy stanice metra, kde jsem kupoval lístky.
Ještě večer jsem obtelefonoval policejní stanice v centru města, kde by se doklady mohly objevit…. a neobjevily. Pokusil jsem se také dovolat na infolinku, na kterou jsem dostal kontakt od strýčka Googla, avšak nikdo tam už nebyl… ono taky bylo deset večer.
Hned ráno jsem skočil s nadějí po mobilu a pokusil se na infolinku dovolat znovu, abych vedl 30 vteřinový rozhovor s paní, která evidentně spala dnešní noc bez manžela a odpálkovala mne tak, že jsem litoval, že jsem vůbec někam telefonoval. Nezbývalo nic jiného, než jít na policii nahlásit ztrátu. Vyrazili jsme se ženou na místní odd., abychom zjistili, že musíme kamsi na dopravní odbor MÚ. Vystáli jsme hrozivou frontu v pojišťovně, abychom zjistili, že potvrzení už vlastně ani nepotřebujeme, protože máme cosi, jako zelenou kartu. Byl jsem připravený na další frontu, kterou jsem chtěl vytát v pondělí na dopravním odboru MÚ.
Stala se věc nevídaná, zvlášť v dnešní době. K večeru telefonuje tchýně, která nám oznámila, že futrál s doklady přivezl mladý muž. Doklady předal, nenechal na sebe kontakt a nechtěl si ani vzít vnucenou stovku, ačkoliv doklady přivezl z Prahy do Kladna. Nevěřil jsem vlastním uším, litoval jsem toho, že tomu člověku nemohu poděkovat a nabídnout minimálně drink.
Využívám tedy této možnosti a děkuji mladíkovi, který nám doklady přivezl. Dokázal jste mi, že slušnost ještě nevymřela, jsem Vám velmi vděčný. Pokud bych se mohl nějak revanšovat, kontaktujte mne mailem a pokud ne, zvu Vás na drink.
