Vlastně jsem nad tím přemýšlel vždycky, když jsem se stal svědkem situace, kdy jsem mohl „něco udělat“ zatím co ostatní koukali, jako kdyby spadli z višně. Od mala jsem byl vedený k tomu, abych nebyl lhostejný k tomu, co se děje kolem mě. Vlastně i proto jsem spolupracoval na humanitárních projektech a nějakou dobu fungoval v neziskovém sektoru, přišlo mi totiž normální udělat něco i pro jiné lidi, nejen pro sebe.
Jako bych situace, kdy se „něco děje“ přitahoval. Je vlastně jedno, jestli to byl Jeep, nabouraný do stromu, kolem kterého se skvěle bavilo pár mladíků s jointem v ruce, případně babička, která si rozsekla čelo o zeď v galerii….prostě jsem reagoval tak, jak jsem uměl a dělám to pořád, přijde mi to normální.
Ve dni, kdy jsem onemocněl, jsem začal chápat i důchodce, které jsem nikdy před tím nechápal. Prostě jsem měl za to, že jsou to notoričtí stěžovatelé na všechny a na všechno. Čím déle jsem trávil času po nemocnicích, tím více jsem chápal. Když člověk neví, co s ním zrovna zítra bude, vidí svět trošku jinak, než jej viděl za plného zdraví a důchodci (stejně jako nemocní lidé) to mají podobné, jednou jsou funkční, druhý den zase nejsou.
V poslední době mám trošku pocit, že lidi jsou čím dál tím více lhostejní ke svému okolí. V obchodě jsem byl svědkem scény, kdy postižená paní kupovala u pokladny DVD (ano, to DVD za 49 Kč, které se dneska dá koupit všude), zaplatila, zatleskala si, že to zvládla a odcházela si obal DVD prohlédnout o kousek dál. Další pokladní zřejmě nezaregistrovala, že paní DVD zaplatila a začala na ní ječet něco ve smyslu „co takhle to DVD zaplatit co?“… chudina nebyla schopná se bránit, bála se, viděl jsem strach v očích, nezmohla se na slovo. Pokladní, u které DVD platila se ani neobtěžovala něco říct, inu… po šesti hodinách na pokladně se jí asi nechtělo mluvit, či co. Otočil jsem se kolem sebe a čekal, že křičící pokladní někdo upozorní, že DVD je placené…. ale každý se raději bavil tím, že pokladní křičí na postiženou. Otočil jsem se k pokladní, která asi ztratila řeč a chtěl jsem jí říct, co si o ní myslím…. asi jí to v tu chvíli docvaklo a věc vyřešila sama…. naštěstí. Měl jsem na jazyku něco, co by se jí asi pranic nelíbilo. Každopádně jsem se styděl za to, jak umíme zacházet s postiženým člověkem, pokladní se zachovaly jako blbky a ani se neomluvily, asi mají pocit, že postiženým se omlouvat nemusí.
Pocit bezmoci je něco, co se strašně těžko vytlouká z hlavy, člověk musí mít sílu na to, se s tím poprat. Vím to proto, že mne bezmoc postihla den před tím a taky jsem se nesetkal s ničím, co bych mohl nazvat příjemným.
V rámci léčby nyní procházím chemoterapií, samo o sobě nic příjemného. Jel jsem domů z jednání, potkal jsem dopravní špičku. No a protože mne má taková špička ráda, trávil jsem tam asi 30-40 minut, navíc v prudkém kopci. Když jsem byl asi v polovině, dostal jsem bez upozornění křeče do nohou a do rukou. Nebyl jsem schopný sešlápnout pedál, natož zařadit a jet. Pokusil jsem se to rozchodit, ale prostě to nešlo. Zapnul jsem tedy výstražná a vylezl z auta, potom to propuklo naplno. Zatímco si svaly dělaly, co chtěly a různě mi při tom kroutily tělem, telefonoval jsem svým příbuzným, aby mne odtamtud vyzvedli a odvezli mi auto. Kolona už sama o sobě celkem dlouhá mne začala objíždět a ty nadávky, které jsem si u toho poslechl by vydaly na menší knížku….ale nikdo se nezeptal, jestli třeba nemám žádný problém… to by bylo asi to, co bych udělal já, kdybych podobnou situaci viděl. Byl jsem v pytli, nemohl jsem autem hnout, nikdo si to nechtěl nechat vysvětlit a jen jsem tam tak stál a nechal si nadávat, nic jiného mi totiž nezbývalo do doby, než mne vyzvedl řidič.
Klíče jsem na pár týdnů pověsil na hřebík, alespoň si žena po dlouhé době zařídí. Ale až zase někam pojedu a uvidím stopujícího maníka s poruchou na autě, zastavím. Věřím totiž stále tomu, že pokud nebudu lhostejný lidem, nebudou oni lhostejní ke mně.
