O mea culpa, mea maxima culpa

Ve své paměti mám jednu zasutou vzpomínku z prvního stupně základní školy. Ačkoli, když nad tím tak přemýšlím, možná byla jenom zasunutá. V posledních dnech se mi ale vynořila. 

Soudružka učitelka nám tehdy v jedné hodině vyprávěla (zřejmě v souvislosti s MDŽ), jak byly v minulosti ženy utlačovány muži, jak jsme se k nim jako muži špatně chovali a proto že je dnes naší povinností dávat jim všude přednost, chovat se k nim hezky, prostě odčinit tak nějak svou vinu, kterou tím jako muži vůči ženám z minulosti máme. Jakožto žáček jsem tehdy ještě neuměl brilantně argumentovat ani vést konstruktivní dialog, ale dokázal jsem už tehdy mít na věc svůj názor a ten nahlas říct. Co se mi na té věci vůbec nelíbilo, bylo, že když nějaký muž dal v minulosti přes hubu nějaké ženě, mne to má dnes zavazovat k nastavení mé tváře jiné ženě k políčku. Jenže když jsme si přece rovni (a o tom paní učitelka chvilku předtím také mluvila), proč by ženy kvůli minulosti měly dnes být před muži rovnější? No má to logiku?

Kdyby paní učitelka řekla, že ženy jsou slabší a proto je povinností mužů je chránit, nebo že muž (stejně jako zvířátka v přírodě) brání slabší ženu (a nebije ji, i když je silnější), případně že si tak chce získat její náklonnost (nebo se alespoň ukázat, jak je slušně vychován), patrně bych seděl a byl zticha. Ale domáhat se privilegií vyvoláváním pocitu historické viny mi tehdy - nevím proč - nepřišlo vůbec správné. 

Patrně již tušíte, kam mířím a proč se mi ta zasu(nu)tá vzpomínka objevila v hlavě. Ano, je to tady zase: máme poklekávat na kolena, líbat něčí křusky, chybí už jen důtky, které bychom vkládali do černých rukou a se slzami v očích prosili, ať nás nešetří...

A protože i v našem zaprděném dolíčku si český běloch prostě musí sebemrskačsky přiznat svůj díl viny vůči všem AfroAfropanům (termín vysvětlen zde), objevila se na scéně politručka Markéta Křížová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, která nás chce donutit k jinému interpretování naši historie. (Aha, takže vlastně historička.)

A jde na to přes babičku Barunky Panklové, totiž Boženy Němcové. Patrně očekává, že v návalu toho nejsprávněji interpretovaného pohledu na svou historii začneme unisono volat po likvidaci sousoší z Babiččina údolí v Ratibořicích, když se ta osoba hříšná tkaním houní pro vojáky tak zasadila o rozkvět obchodu s otroky.

Nebo jsem si myslel, že jsem (totiž mí rodiče a prarodiče že se stali) obětí druhé světové války. Všechno je jinak! Protože se děda podílel na výrobě lokomotiv, kterými se v době války převáželi němečtí vojáci a zbraně (mimochodem rovněž vyrobené Čechy), jsme náhle všichni na straně viníků druhé světové války. Prostě na ní máme svůj díl viny, který z nás nikdo nesejme. A mohl bych pokračovat dalšími příklady, ale nebudu, protože za to nejsem vámi všemi placen (na rozdíl od té vědátorky). Tak ať se holka snaží. 

Protože já už musím končit. Chystám se totiž prát, tak chci pokleknout před svou pračkou, abych učinil pokání, že jsem dosud pral bílé věci odděleně od barevných. Ale ode dneška už nebudu, cítím, že taková segregace prostě není v současném světě možná...

[1] https://babica.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=752578

[2] https://denikn.cz/379837/historicka-churchilluv-pomnik-je-i-pomnikem-klause

[3] https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Cesi-i-vy-muzete-za-otroctvi