Arény bezuzdného násilí

Co všechno je možné ve spořádaném Německu již prosakuje i do politicky korektního mainstreamu. Jen do makovic některých politiků to -zdá se- stále neprosáklo. A tak díky nim si můžeme i my začít říkat: Již brzy i ve vašem městě...

Ten dnešní text není primárně věnován slunci našemu jasnému, nejlepšímu premiérovi, kterého kdy tato země nosila, ale neméně skvělému místopředsedovi vlády, ministru vnitra a politikovi, na něhož tato země asi také hned tak nezapomene.

Když před cca deseti lety hrstka blogerů zdvíhala varovný prst proti způsobu multikulturního obohacování tak, jak jej pojala madame Merkel (potažmo Brusel), byli považováni za exoty. Jejich blogy byly stahovány z očí veřejnosti, byli odcházeni z diskuzních platforem, problém, na který se snažili upozornit, byl bagatelizován, zkrátka dělalo se vše pro to, aby jejich „hlas volajícího na poušti“ vyslyšen nebyl.

Nu, čas oponou trhnul, píšeme rok 2024 a ty světlé zítřky (plné úžasného a opěvovaného multikulturalismu) nám klepou na dveře. Podívejme se s odstupem (časovým, jak jinak), kterak za tu dobu došlo k integraci a plnému začlenění těch, jimž Evropa podala pomocnou ruku:

A koukám, že ve Francii nic moc. Když tedy odhlédneme od vtipné úpravy zákona, díky kterému se jejich mimořádný stav změnil zpátky na stav normální. Došlo tak k „papírovému narovnání“.

Británie opustila EU, nemusíme si jí proto všímat, nicméně interně si můžeme říct, že z příkladného multikulturního soužití je spíše debakl. Ale kdo chce, může užít newspeakové eufemismy.

Švédsko překvapilo a rozvinulo se v báječný multikulturní stát, takže si v Malmö můžete připadat jako v kolumbijské Bogotě, Göteborg směle konkuruje somálskému Mogadišu a Stockholm vám zprostředkuje atmosféru v Port Moresby (to je hlavní město Papuy-Nové Guiney). Když si budete chtít adrenalinově vychutnat šarvátky drogových gangů, bombové útoky narkomafie či jen prosté přepadení nebo znásilnění za bílého dne, nemusíte se už trmácet po všech světadílech, dnes vám stačí navštívit Švédsko.

Itálie je zatím spíše v roli čekatele. Tento multikulturní handicap, způsobený skluzem v zásobování Itálie kýženou rozmanitostí, bude jistě brzy zdárně překonán zvýšeným úsilím a neutuchající píli lodí neziskovek. A také blízkostí Lampedusy od Tuniska.

Kdopak nám tam ještě zbývá z těch větších evropských protagonistů? Německo. Ale to je spíše ostudou, původní obyvatelstvo je multikulturně málo přizpůsobivé a jen neochotně vychází vstříc svému diverzifikačnímu štěstí. Na své obohacovatele dokonce střílí (jako např. policista včera v Mannheimu), německý personál působí obstrukce, když si skupinka mladíků (o koho ve skutečnosti jde, je zamlčováno) chce zpříjemnit nudné ráno např. návštěvou bazénu v Brémách, jde to dokonce tak daleko, že jsou bazény a koupaliště v článku označeny arénami bezuzdného násilí (aniž by byla vysvětlena příčina, která tento stav způsobila). Ale něco vzadu v mozku mi říká, že to bezuzdné násilí nebude mít tentokrát na triku mladík Helmut nebo mladík Horst.

Když si to takto shrnu, musím konstatovat, že propagovaný multikulturalismus v Evropě na plné čáře selhal (snad s výjimkou Švédska). Jenže prolétnutím švédského tisku docházím k poznání, že i Švédům ten jejich multikulturní svět nevoní, nebál bych se napsat, že se Švédům přímo zajídá.

A to mne přivádí oklikou k našemu Vítkovi Rakušanovi. Ten lišák totiž zvedl hozenou rukavici a i když zkoušel (se skromností sobě vlastní) tvrdit, že jím podepsaný migrační pakt se nás v zásadě netýká, jsem přesvědčen, že se rozhodl ukázat celé EU, jak má taková správná integrace nepůvodních invazivních druhů vypadat. A my, kteří si přejeme, aby se Česko i v tomto stalo jedničkou, musíme stát za Vítkem, podpořit jej a kde to jen půjde i volit (jej nebo politickou stranu, za kterou Vítek kope).

PS: nedávám dnes žádné odkazy, stačí si zadat do Gůglu náhodná slovní spojení z elementů Francie-Švédsko-Německo-Itálie a kriminalita-migrace-pakt a dostane se vám tolik materiálu, že po zbytek dne máte z čeho čerpat.