Já su tak ščastné

pravil Franta Venclovský, když vylezl z moře u Doveru. Abych byl ščastné já, nemusel jsem kvůli tomu do Doveru. Stačilo, aby do Washingtonu zaletěla maxistryně obrany

Je to tak a nedá se to oddiskutovat: Češi se cítí nejbezpečněji, když jim jejich územi chrání nakvartýrovaná vojska cizích armád. Funguje to tak prakticky od vzniku státu. Tehdy muselo uplynout dlouhých dvacet let a pár měsíců, než jsme se konečně rozhodli, že obranu našeho území svěříme do rukou povolanějších. A soudruh Hitler se rád toho úkolu zhostil. A tak jsme byli chráněni a bylo tady bezpečno. Bohužel to tenkrát nevydrželo moc dlouho.

Ke druhému pokusu se liknaví Češi rozhodovali trošičku déle. (Ono kdyby tenkrát nebylo Pragováků kdoví, jak dlouho by to nakonec trvalo). Sice jsme si napodruhé museli počkat něco málo přes 23 let, ale zato dočasná ochrana trvala téměř stejnou dobu jako čekání na ni. Hlavně, že jsme tady měli bezpečno a závětří.

Do třetice jsme se rozkývávali nejdéle. I bratři Slováci nás předběhli. Museli jsme čekat prakticky dvaatřicet roků. Ale konečně si budeme moci oddechnout. Ten pocit bezpečí, který nám sem vnáší cizí vojska, je prostě úžasný. Však se také hodně Čechů v diskuzi pod tímhle článečkem rozplývá blahem [1]. A já přirozeně (abych nebyl snad nahlášen) s nimi.

Přesto zůstávám obezřetný. Vede mne k tomu v paměti zasunutá vzpomínka, jak se onehdá u Kábulu bojovalo za Prahu. Když srovnám odhodlání těch prvních bránit nás i když svůj vlastní domov už měli v rozvalinách a těch druhých, na které musela nastoupit těžká váha, totiž Michael Kocáb, nemohu se zbavit pocitu, že na tyhle stačí pár vesničanů s klacky, v sandálech a s ručníkama na hlavách. Utíkali jako zajíci, když do nich střelíš a to do nich nikdo nestřílel....

Zkrátka červíček pochybnosti ve mně hlodá. Máme snad zase čekat - nechráněni - na své další protektory dvacet, třicet, možná i čtyřicet let? Nevím jak vy, ale já jsem rozhodnut hodit svůj hlas takové politické straně, která toto vakuum nepřipustí a dá si do svého programu jako bod nějakou smlouvu o smlouvě budoucí, že pokud by naše území mělo zůstat bez ochrany cizích spřátelených vojsk, tak by k nám armáda onoho státu ochotně zaskočila, abychom nemuseli znovu zažívat ten pocit, že nejsme dostatečně ochráněni. A když se tak dívám po seriozních řešeních, myslím, že Indie nebo Čína by do budoucna mohli být vhodnými adepty. A já bych si i do budoucna mohl říkat spolu s Frantou: Já su tak ščastné...

[1]  novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-cernochova-ve-washingtonu-podepsala-dohodu-o-obranne-spolupraci-usa-a-ceska