Zpráva o Velké cestě (4.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha první: Slovinsko

4. kapitola: Plážový den a pak zmoklý večer nejen v Umagu (30. června 2017)

Den je jako vymalovaný, ještě dopoledne mířím na pláž. Čistě pro přesnost, na pláži pouze odkládám věci, jinak se na ní moc nezdržuji. Jednak nemám ve zvyku se opékat naslunci, neboť se rychle pálím, a navíc se mi teď z vody vůbec nechce. Po odfláknuté snídani, kdy jsem spotřeboval poslední zbytky z cest, se však přece jen ozval hlad. 

Dávám si procházku po obvodu starého města. Necelý kilometr od pláže přicházím jednou z původních dvanácti městských bran na Prešerenovo náměstí (slovinsky Prešernov trg), pojmenované po romantickém básníkovi, který v roce 1844 napsal báseň Zdravljica (česky Přípitek). Její zhudebněná sedmá sloka se koncem 80. let stala slovinskou hymnou. Zůstala jí i po získání samostatnosti, jejímž byl ostatně France Prešeren horlivým zastáncem.

Brána se slovinsky nazývá Vrata Muda nebo italsky Porta del Mudo. Italů tu mimochodem žije docela dost a město má i oficiální italský název Capodistria. A vůbec prakticky všechno je tu napsáno dvojmo, což si dovolím dokumentovat několika fotografiemi posbíranými na nejrůznějších místech ve městě.

I zde je ale vidět jistá nevraživost mezi Slovinci a Chorvaty. Zatímco Italové mají v celé oblasti, zahrnující i podstatnou část chorvatského pobřeží západní Istrie, statut národnostní menšiny a nápisy v italštině jsou zcela běžné, místní Chorvati se doteď ničeho takového nedočkali. A to přesto, že jejich menšina, která mimochodem městu říká Kopar, dosahuje více než deseti procent. Čímž počet Italů převyšuje nejméně čtyřikrát.

Vraťme se však na starobylé náměstí. Na jeho protilehlé straně je osmiboká kašna, postavená již v roce 1666, místními zvaná prostě Vodnjak (a italsky stejně prostě Fontana). 

Ač umístěna blíže k bráně než ke kašně, restaurace na náměstí nese název Pri Vodnjaku. Obsluha je příjemná, jídlo vynikající, ceny příznivé. Moje přání „svinjski kotlet na žaru“, byť předneseno takto chorvatsky, je tentokrát splněno přesně podle představ. Vše doplňuji míchaným zeleninovým salátem, jehož byla původně plná miska, ale hlad byl v tomto případě rychlejší než spoušť.

Z oběda mířím zpět na pláž, kde strávím příštích pár hodin. V pozdním odpoledni pak vyrážím na první přeshraniční výlet do chorvatského Umagu. Na hraničním přechodu Sečovlje (italsky Sicciole) se zdržím jen chvíli, do Umagu je to odtud už jen nějakých 15 kilometrů. 

V chorvatských kunách mám u sebe jakousi celkem slušnou částku, dostačující i na velmi solidní útratu v restauraci, bohužel prakticky žádné drobné, které bych mohl naházet do parkovacího automatu. Drze tedy zaparkuji u jednoho obchodu a budu doufat, že mi to projde. Na nábřeží, plné trhovců a restaurací, je to odtud jen malý kousek. Pohled přes záliv na staré město je pěkný i přes mírně se zatahující oblohu.

V jedné ze směnáren dávám k výměně českou dvoustovku. Nechám se zlákat nápisem „no comission“ a čekám něco okolo 55 kun. Nedostávám však ani padesát, čímž mě jedna kuna vyjde na více než čtyři koruny. Doba, kdy tu bývala směna českých korun stejně výhodná jako doma, je zřejmě definitivně pryč. Mám teď sice nějaké drobné, ale parkování už neřeším.

Pokud jde o ceny, Chorvatům zřejmě lehce hráblo. Za kávu, kapučíno a podobné věci chtějí mezi 14 a 16 kunami. Voda přijde na pouhých deset. Obětuji v jedné z kaváren součet těchto dvou částek a kontaktuji své známé, tou dobou pobývající právě v Umagu. Čísník se mě nejdřív dvakrát zeptá, jestli chci „vodu gaziranu ili negaziranu“. Vyberu si s bublinkami, na opakovanou otázku ještě přisvědčím, ale on stejně přináší bez. Mé prosbě o nápravu sice vyhoví, ale věnuje mi takový pohled, že při placení zvítězí moje momentální lakota smíšená ještě se vztekem ze směnárny, a nedostane ode mě ani lipu navíc.

Známí jsou trochu vázáni časem večeře, a tak mi zbývá čas na procházku starým městem. Ačkoliv historie osídlení Umagu sahá až do dob Římské říše a novodobé město pochází z 11. století, moc památek se tu nedochovalo. Jednou z mála je Kostel sv. Peregrina se zvonicí na centrálním náměstí nazývaném Trg slobode, tedy Náměstí svobody. 

Projdu ještě pár přilehlých uliček, v jedné se nechám nalákat na večerní slevu na zmrzlinu. Po té slevě stojí kopeček 10 kun, takže by mě docela zajímala i ta cena neakční. Nasměruji se k autu. Za známými musím objet záliv k hotelu Adriatic, který je naštěstí díky své výšce vidět už ze starého města. Cesta je navíc – stejně jako k dalším hotelům – dobře značená, takže dojet k němu je celkem snadné. Setkání se známými lidmi v daleké cizině je pro mě velmi příjemnou záležitostí, snad i proto, že cestuji sám. Společnou fotku přidávám už z toho důvodu, že je to jediná z celé cesty, na které jsem. 

Mezitím se ale definitivně kazí počasí, čímž je jasné, že z případného vykoupání v Chorvatsku nebude nic. Nejdřív se zvedá silný vítr, a díky tomu vyfotím pár zajímavých fotek, neboť musím uznat, že i toto divočení přírody svou jistou krásu má.

Déšť mě zastihuje na cestě do auta a postupně sílí tak, že musím ještě na chorvatském území dvakrát zastavit. Stěrače prostě nestíraly. Koneckonců i fotku jsem zaplatil lehkým omoknutím zleva.

Prudký déšť vydržel až do Koperu. Ke konci cesty znovu sílí, ale po nové slovinské dálnici (ve více než dvoukilometrovém tunelu Markovec navíc neprší) a po městě už to dojedu. Z parkoviště se zatím stalo brouzdaliště, nasazuji tedy plážovou obuv (alespoň tak v závěru cesty najde využití) a balím do igelitu alespoň doklady a telefon. Jediné kryté místo cestou k hotelu slibuje místní tržnice, ale ta je v tuto dobu už zavřená, a tak musím její budovu oběhnout. Cestu jsem si tím nepochybně o pár metrů prodloužil, ale to je v tuhle chvíli už jedno. Do hotelu dobíhám totálně promoklý, s recepční se zdravíme vzájemným chápavým pohledem, což z mé strany doplním jakýmsi omluvným gestem „co nadělám“. Snad mi tedy prominula, že jsem jim trochu zacákal vstupní halu a schody. Co jsem si tak všiml, asi jsem toho večera nebyl první.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.