Zpráva o Velké cestě (2.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha první: Slovinsko

2. kapitola:  Procházka po Koperu (29. června 2017)

Slovinské pobřeží je velmi krátké, měří nějakých 47 kilometrů. Vůbec všechno, co se týká Slovinska, je takové malé. Stát je malý samotnou svou rozlohou, počtem obyvatel, má malé hlavní město, a tak má krátké i to mořské pobřeží.

Pro Slovinsko je Koper významný především jako přístav, který jako jediný může konkurovat blízkému italskému Terstu. Právě Terst se tak trochu zasloužil o to, že dnes přístav v Koperu je. Když totiž bylo po druhé světové válce čím dál tím víc jasnější, že Terst nakonec Jugoslávii nepřipadne, bylo rozhodnuto o vybudování nového přístavu na jugoslávském území. Ten je v provozu od roku 1957.

Ke slovinskému pobřeží jsem tedy dorazil po noční cestě dlouhé přesně 729 kilometrů. Na konci každé cesty čeká řidiče činnost zvaná zaparkování. S tím je v Koperu stejně jako v jiných slovinských městech na jadranském pobřeží trochu potíž. Ve starém centru města je sice mnoho ubytovacích kapacit, ovšem dojet k nim je povoleno jen za účelem naložení a vyložení osob a zavazadel. I když deklarovanou čtvrthodinu nikdo přesně nehlídá (ostatně ani není jak), parkovat ve starých uličkách je vyloučeno. V Koperu problém vyřešili obrovským parkovištěm, které navíc vyžaduje opravdu minimální náklady. Za každý započatý den 1 euro, o sobotách, nedělích a svátcích zdarma. 

Snad je pro našince typické, že jeho první možná cesta vede k moři. Projděme se tedy okolo koperské mariny a budovy patřící Slovinské mořské správě (slovinsky Uprava Republike Slovenije za pomorstvo), spadající pod ministerstvo dopravy. 

Stejně jako na jakékoliv vládní budově všude na světě, i zde vlaje státní vlajka. Abych byl přesný, tady je to těsně vedle budovy. Slovinská vlajka je složena z pruhů v tradičních slovanských barvách, shora tedy bílá, modrá a červená. Všechno to je doplněno ještě státním znakem se siluetou nejvyšší slovinské hory Triglavu a se dvěma modrými vlnami, jež symbolizují jednak řeky a jednak moře. O významu tří hvězdiček se můžeme jen dohadovat, zákon o slovinských státních symbolech jejich význam neuvádí. Převzaty byly z erbu významného šlechtického rodu Celjů (po kterém se mimochodem jmenuje i jedno ze slovinských měst).

Jen o malý kousek dál je promenáda na mořském pobřeží. Na ni přímo navazuje městská pláž, kterou mám zatím za zády, a na niž se dostanu později, po ubytování. Udělejme pár kroků zpátky a jednou ze starobylých městských uliček můžeme projít do starého centra města.

Koper je totiž kromě jiného i historickým městem, nabízejícím tím pádem i mnoho památek. Začneme na centrálním náměstí, nesoucím i dnes jméno maršála Tita (slovinsky Titov trg). Jeho dominantou je Prétorský palác (slovinsky Pretorska palača), pravděpodobně nejcennější koperská architektonická památka. Palác pochází z 15. století a od počátku byl sídlem městského guvernéra. Jeho základní poslání se vlastně s věky nezměnilo – sídlem městské správy je i dnes. Pouze v pravé části přízemí přibylo turistické informační centrum.

Samotné náměstí toho nabízí mnohem více, ale blíží se druhá hodina, a tak chvátám na to obrovské parkoviště a přijíždím k Hotelu Koper. Patnáct minut před slibovanou 14. hodinou již nejsem odmítnut a je mi přidělen pokoj. Zjišťuji, že recenze nelhaly. Paní v recepci je velmi milá, a pomocí útržků ze slovinské, chorvatské, německé a anglické řeči se domluvíme na všem. Tedy aby nedošlo k omylu – ta paní nepochybně ovládá všechny zmíněné jazyky, ty útržky používám k dorozumívání já.

Jsem tedy konečně ubytován, rychle vynáším věci z auta a stěhuji je do hotelového pokoje. Je to tak trochu labyrint – za recepcí po schodech do prvního patra (nebo výtahem, ale ten jsem ani jednou nepoužil) a pak kombinací odboček vpravo i vlevo ke dveřím pokoje. Pokoj i příslušenství čisté, byť nábytek má opravdu svoje nejlepší roky za sebou. Skříň je patrně nějak z kopce, neboť jedny šoupací dveře sice jdou zavřít, ale samy se otvírají, v kteréžto pozici setrvávají. Ukládám věci do té části, která zavřít jde, ale nakonec musím částečně vzít zavděk i částí větrací. Večer pak ještě zjistím naprosto nemožné rozmístění elektrických zásuvek. Až do tohoto hotelu pojedu příště, přibalím prodlužovačku.

Pak konečně mířím na městkou pláž, vzdálenou asi 200 metrů od hotelu. Vstup na ni je zdarma, čímž se koperská pláž v minulosti odlišovala od některých dalších. Ale už nějaký čas je stanoveno zákonem, že na žádnou ze slovinských pláží se vstupné neplatí. Přestože je konec června, teplota vody je velmi příjemná. Pokud jsem snad cítil nějakou únavu po cestě, jsem dokonale probrán a rozkoukán. 

Obloha je možná trochu zatažená, a i když na fotkách vypadají mraky trochu tmavě, ve skutečnosti jimi stále prosvítá slunce a teplota je vysloveně dovolenková. V pohodě si tedy užívám relaxu střídavě ve vodě i na suchu, přičemž pro druhou jmenovanou fázi je na kraji areálu komplex drobných občerstvoven. Hlad zatím není, dám si aspoň něco k pití. Zkouším osvěžující nápoj plný vitamínů i éček zvaný Cedevita, vybrat si můžete z několika příchutí. Poté vám ho přinesou v podobě polotovaru – dostanete sklenici s vodou a ledem, k tomu pytlík s práškem. Rozpusťte si. Tři denně prý dospělému neuškodí. 

Mezi hotelem a parkovištěm, víceméně souběžně s promenádou, je zase prostor plný restaurací všeho druhu, při jeho okraji dokonce zbylo místo i na cukrárnu. Prostor otevřený, stříška dle momentální potřeby stahovací i vytahovací. V jedné z restaurací tedy strávím příjemný večer nejprve u dobrého jídla a pak u dvojky červeného. Nakonec vlastně čekám na tmu, abych mohl jít spát.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.