Zpráva o Velké cestě (13.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha druhá: Maďarsko

6. kapitola: Konec Velké cesty (8. července 2017)

Poslední den svého cestování plánuji zastávku v lázních ve městě zvaném Mosonmagyaróvár, nacházejícím se v severozápadním cípku Maďarska. Neděste se toho předlouhého názvu. Vznikl jen spojením názvů dvou měst (něco jako u nás Brandýs nad Labem - Stará Boleslav). Jednu část tvoří Moson ([mošon]( a druhou ten zbytek. Když to trochu rozebereme, tak „magyar“ ([maďar]) je jasné, slovo „ó“ znamená „starý“, a už od včerejška víme, že „vár“ je hrad. Takže prostě a jednoduše: Maďarský Starý Hrad. Ale pojďme si o téhle části cesty popovídat hezky od začátku.

Plánovač tras tvrdí, že nejkratší cesta vede přes výběžek Rakouska. Věřím a jedu tudy. Za Fertődem přejíždím hranici, přičemž mě sleduje rakouský policista hlídající improvizovaný hraniční přechod. Na fotce ho uvidíte možná až na druhý pokus. 

Projedu čtyři rakouské obce (konkrétně jsou to Pamhagen, Wallern im Burgenland, Tadten a Andau). Po nějakých 17 kilometrech stavím a fotím zvláštní kombinaci vinic a větrných elektráren. O pár metrů později se ocitám opět v Maďarsku.

Mosonmagyaróvár má tu nepříjemnou zvláštnost, že u lázní je parkoviště pouze placené. Většinu drobných jsem už buď utratil nebo nechal na diškrecích, a tak přemýšlím, jak věc vyřešit. V okolí je sice pár krámků a restaurací, ale v době mého příjezdu už jejich majitelé obvykle nemají co vyměňovat. Parkovací automat naštěstí funguje i na eurové mince. Kurs 240 forintů za jedno euro je sice trochu zlodějský (touto dobou je to tak 300 až 305 forintů), ale neřeším to. Je sobota a platí se jen do 14. hodiny, takže je to za pár drobných, kombinovaně v obou měnách.

Průčelí vstupní budovy vypadá v těchto dnech trochu nedodělaně. Jak zjišťuji uvnitř, lázně nedávno změnily provozovatele. Jméno starého na budově už není, jméno nového tam ještě není. 

Stejně jako v poslední dny teplota letí k třiceti stupňům, dnes snad ještě rychleji než kdykoliv předtím. Bazénky s teplou a horkou vodou zatím obcházím...

... a jdu rovnou k plaveckému bazénu. Ten je oproti ostatním, které jsem dosud navštívil, také trochu jiný. Snad o pár stupňů teplejší, ale hlavně voda není ředěná. Jinými slovy je to jen vychladlá voda z termálních pramenů. Poznáte to už podle její chuti, pokud se vám podaří trošku si cucnout.

Obloha je sice spíše polojasná, ale horko je i tak. Po obědě přesto dávám na chvíli přednost lenošení v teplejší vodě. Bazény už jste viděli, tak místo toho přidám obrázky z odpočívací místnosti. 

Okolo třetí hodiny se rozhoduji vyrazit domů. Shodou okolností začne pršet dřív, než vyjdu ze šatny. Jestliže má platit poučka, že přes Rakousko vždycky prší, toto se zdá být její neklamnou předzvěstí.

Ještě než se mi povede vymotat se z města, dosahuje moje Fabia hranice 200.000 ujetých kilometrů. To jsem prostě musel zastavit...

Stavím ostatně několikrát – to vymotání z města totiž není bez problémů a několikrát stavím a hledám v mapě. Směrovky k hledané dálnici M1 sice ve městě občas jsou, ale mám takový pocit, že na další křižovatce vždycky chybí. Zkjouším volit směr, který mi připadá logický, ale po chvíli zjišťuji, že je to zase špatně. Několikrát se otáčím a městem jezdím sem a tam. Nakonec se přece jen nějak trefím a nalézám směrovku na dálnici, umístěnou až těsně před nájezdem na ni. Takže v tuhle chvíli bych se možná už obešel bez ní. Pro cizince bude možná zajímavá tím, že jsou názvy měst nejprve uvedeny maďarsky. Odhadnout výslovnost názvu Vídně Bécs asi těžké nebude (čte se [béč]), zato přečíst správně název Bratislavy Pozsony ([požoň]) už bývá tvrdším oříškem. Poznat v názvech ta správná města by pak bez překladu bylo téměř nemožné.

Využívám maďarskou dálniční známku a ujedu posledních 13 kilometrů před hranicí s Rakouskem. Na ní čeká malé zdržení v podobě hraniční kontroly. Na mě sice pouze mávnou, abych jel, tu krátkou frontu si ale musím vystát stejně. 

V tu dobu ustává déšť. Rakouská spolková země Burgenland se navíc snaží dostát svému reklamnímu sloganu "slunečná strana Rakouska" (německy Die Sonnenseite Österreichs). Pokud se snažíte zjistit, co je to přede mnou na silnici, tak nic. To se jen v okně odráží parkovací lístek z Mosonmagyaróváru, který jsem zapomněl dát pryč.

Cesta Rakouskem probíhá klidně a bez problémů. Aut cestou moc nepotkám, a oproti zvyklostem či pověrám dokonce ani nekáplo. Občas zastavím na něco k pití. Při jedné kávové přestávce přemýšlím, jestli v Rakousku udělali stejnou chybu jako kdysi soudruzi z NDR. 

Kolem tři čtvrtě na devět přejíždím u Dolního Dvořiště rakousko-českou hranici. Už před ní s koncem dálnice provoz trochu zhoustl, což vydrží až do Budějovic, než se auta rozdělí do několika směrů a zase se dá trochu jet. Stavím asi 35 kilometrů před Pískem a fotím si soumrak, když už jsem tedy západ slunce nestihl.

Tma padne v Písku, ale to už je provoz minimální. Dám ještě krátkou pauzu a vyrážím na poslední desítky kilometrů. Přesně deset minut před půlnocí stojím na parkovišti před domem. Pokouším se o důkaz, že jsem opět doma, ale lepší fotka potmě prostě udělat nejde. 

Po 10 dnech, 3 hodinách a 20 minutách cestování hlásím 2735 ujetých kilometrů. A abych byl úplně přesný, tachometr k tomu napočítal ještě o pět set metrů navíc.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.