Zpráva o Velké cestě (12.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha druhá: Maďarsko

5. kapitola: Sárvár (7. července 2017)

V den s téměř magickým datem 7.7. slaví Ringo Starr své 77. narozeniny, což je také důvod, proč na své dnešní cestě poslouchám výhradně jeho písničky. Nejedu nijak daleko, mým cílem jsou lázně v 27 kilometrů vzdáleném Sárváru.

Ještě předtím se zastavím ve směnárně v tržnici v Büku. Skutečně, na trhu se tu prodávají i peníze. Okrádačka podobná té z Umagu se zde ovšem nekoná – jeden forint mě tu vyjde pořád pod 9 haléřů.

Město Sárvár (čteme ovšem správně [šárvár]) jsem si pojmenoval česky Blátihrad. Je to pojmenování sice trochu žertovné, nicméně přesné – maďarské slovo „sár“ znamená skutečně bláto a „vár“ je hrad.

Mířím nejdřív do centra. kde kolem radnice...

... projdu k místnímu hradu. Ten budiž důkazem, že město Sárvár si ten hrad ve svém názvu opravdu zaslouží.

Pak už mířím přímo do lázní, které jsou v provozu od roku 2002. Hlavní budova je tu dvoupatrová – dole jsou bazény a v patře místo pro odpočinek.

Z výšky prostoru pro relaxaci zkouším dostat do jednoho záběru bazény hlavní budovy, ale kvůli jejich rozlehlosti a členitosti se mi to daří jen částečně.

Hodlám zamířit do napůl krytého bazénu s přijatelně teplou vodou,...

... jenže než si v patře obsadím jedno z lehátek a přeskupím si věci na části „nechat na místě“ a „vzít s sebou“, zkrátka než se vyhrabu, jeho venkovní část obsazují cvičící rekreanti včele s předcvičovatelem. Tentokrát se vše odbývá v rytmu tuc-tuc-tuc-tuc, a tak raději mířím jinam a tenhle výjev ani nefotím. Snad kvůli věkovým i váhovým kategoriím cvičenců si vzpomínám na hlášku ze čtvrtého filmu básnické série, kdy profesor Ječmen pravil doktoru Šafránkovi: „Jestli začnou cvičit, budeš mít hodně práce.“ Přece jen jsem tu na dovolené...

Opět je kolem třiceti stupňů. Občas se přeženou nějaké mraky, chvílemi je jak v prádelně.

Venkovní bazén je naštěstí příjemně chladný. Kromě obvyklých plaveckých drah nabízí i dopadovou plochu pro skluzavky, a uprostřed dokonce i ostrov.

Bazén předtím obsazený cvičícími rekreanty je dávno volný, a tak ho také vyzkouším. Nevynechám ani jeho hlavní atrakci – vodní kolotoč. Nechat se unášet proudem vody může být příjemné, pokud vám nevadí, že se občas srazíte s dalšími rekreanty. Při té příležitosti se dozvídám, že právě tenhle bazén bude téměř celé září kvůli plánované rekonstrukci mimo provoz.

Odpoledne je obloha ještě zataženější, a snad i proto je chvílemi docela nepříjemné dusno. Občas mám pocit, že se snad potím i ve vodě.

Nakonec z toho vzejde zajímavý přírodní úkaz – za plného slunečního svitu prší a padají kroupy. Když se na obrázek podíváte pozorněji, spatříte v jeho levé části i lehký náznak duhy. Drobné kroupy naopak neuvidíte, ať budete koukat jakkoliv.

Jako předešlé, ani tento déšť netrval více než pár minut. Večer v Büku už po něm není ani stopy. V restauraci Fehérló zpestřuje dnešní večer harmonikář. Chodí sem většinu pátečních večerů a hraje a zpívá všechny možné světové šlágry (na jeho bohatém playlistu je i Škoda lásky), všechny s osobitými maďarskými texty.

Z muzikantské kolegiality mu přihazuji něco do košíčku a vyžádám si místní klasiku – kousek z Čardášové princezny od Imreho Kálmána (mimochodem rodáka ze Siófoku, kterým jsem projel předevčírem). Úprava je to taky osobitá, ale hraná s jistotou. Prostě kdo umí, ten umí.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.