Zpráva o Velké cestě (10.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha druhá: Maďarsko

3. kapitola: Středa je dnem, kdy i cesta může být cíl (5.-6. července 2017)

Vyjíždím hned po snídani a namířeno mám do Kecskemétu. Po několika kilometrech najíždím na novou dálnici M86, a musím říct, že po ničem přímějším jsem v životě nejel.

První výraznější zatáčka na téhle „Route 86", jak jsem si dálnici pro tuto chvíli překřtil, přišla asi po devíti kilometrech, a po lehkém levotočivém obloučku následoval další hodně dlouhý rovný úsek. Jedu prakticky sám, až před Győrem se objevuje trošku větší počet aut.

U Győru se připojuji na dálnici M1 směřující na Budapešť. S hustším provozem jsem samozřejmě počítal, ale co je horší, dálnice ani ne po třiceti kilometrech stojí. Prokličkuji malý kousek k výjezdu, dálnici opouštím a uvažuji, kudy dál.

Jen matně tuším, kde asi jsem. Po pár kilometrech dojíždím k hlavní silnici číslo 1, značení směru na Budapešť naštěstí nechybí. Jsem hned klidnější a přemýšlím, kde asi tak zkusím najet zpátky na dálnici.

Moje putování ale záhy obohatí nečekaná odbočka. Dojel jsem totiž do města jménem Komárom, a když vidím směrovou tabuli k Alžbětinu mostu, vydávám se tím směrem. Konec té odbočky si nakonec dám pěšky. 

Alžbětin most (maďarsky Erzsébet híd) přes Dunaj, postavený v roce 1892, spojoval kdysi dvě části jednoho města, dnes však po něm dojdete nejen do jiného města, ale i do jiného státu. Přecházím po něm tedy i já.  

Uprostřed mostu je vyznačena státní hranice. To velké K vyryl na cedulku někdo, kdo se nechce smířit s vypuštěním slova „republika“ (maďarsky köztársaság) z oficiálního názvu maďarského státu.

Ocitám se tedy na Slovensku v Komárně. Vtip je v tom, že maďarská většina, tvořící necelé dvě třetiny jeho obyvatel, nazývá toto dnes slovenské město stejně jako jeho menší jižní část, která po první světové válce zůstala v Maďarsku. Z jednoho města se stala dvě, ovšem kromě názvu jsou i jejich městské znaky prakticky totožné.

Ujdu ještě pár desítek metrů. Alespoň zdálky fotím hlavní dominantu města Kostel sv. Ondřeje (slovensky Kostol svätého Ondreja, maďarsky Szent András templom) a vracím se zpět.

Poslední fotka mostu nabízí pohled opačným směrem, tedy ze Slovenska na maďarský břeh Dunaje.

Najdu směr zpátky k M1 a vracím se na ni asi 60 kilometrů před Budapeští. Jenže na téhle krátké vzdálenosti popojíždím ještě dvakrát: jednou kvůli dopravní nehodě, podruhé kvůli stříhání keříků v dělícím pásu dálnice. Když se k tomu připočte nutná pauza na oběd, časový plán je v tahu.

Do Kecskemétu přijíždím okolo půl třetí. Auto zaparkuji těsně před centrem a zbytek jdu pěšky. Míjím jednu z dominant města, totiž dva stejné kostelíky. I když tak úplně stejné prý nejsou – a něco na tom asi bude. Například hodiny každého z nich ukazují malinko odlišný čas. Sice o pár minut, ale přece. Ten na snímku vpravo je nejstarší dochovanou budovou v Kecskemétu, doložen je už v roce 1290. Ten druhý je o nějaké čtyři stovky let mladší. 

Projdu uličkou mezi nimi a přicházím konečně do obchodu, jehož návštěvu mám již nějaký čas domluvenou. 

Majitel bazaru s vinylovými deskami je příjemný chlapík, má pro mě připraveno všechno přesně podle mého přání. V jeho obchodě strávím asi třičtvrtě hodiny, přičemž nejen vybírám ještě pár kousků navíc, ale mobilizuji všechny svoje síly, abych si s majitelem popovídal o muzice nejen maďarské. Nakonec domlouvám zaslání desek poštou, nechci je tahat autem v tomhle horku. Fotka zdaleka neukazuje vše – doma na mě bude čekat Zsuzsa Koncz, Fonográf i Omega, ale také ABBA, Revolver od Beatles nebo bestofko Johna Lennona zvané Shaved Fish (v tuhle chvíli pochopitelně ještě netuším, že balík s deskami budu mít na poště už v pátek a převezmu si ho v pondělí).

Vydávám se zpátky do města. Významných staveb je tu tolik, že nejde ani všechno postihnout. Vybírám proto jen některé. Zajímavou historii má nepochybně Dům vědy a techniky (maďarsky Tudomány és technika háza), jenž byl dříve synagogou. Budova postavená ve 2. polovině 19. století byla značně poničena zemětřesením v roce 1911. Fotka, kterou tady nabízím, byla shodou náhod pořízena 3 dny před 106. výročím této události. 

Druhá světová válka znamenala v podstatě likvidaci místní židovské obce, synagoga tak ztratila svůj význam. Od 70. let 20. století slouží budova jako konferenční centrum, výstavní prostory, sídlo několika úřadů a místo konání koncertů.

Barokní Velký kostel (maďarsky Nagy templom), plným názvem Katedrála Nanebevstoupení Páně (maďarsky to zvládne asi málokdo, ale přesto: Urunk mennybemenetele társszékesegyház), byl postaven v poslední čtvrtině 18. století. Dodnes je největší sakrální stavbou Panonské nížiny.

V horku oceňuji i velký počet kašen, které jsou na kecskemétském náměstí Szabadság tér (v překladu Náměstí svobody). Nejsem sám, kdo se v nich oplachuje, dokonce si na chvíli vlezu k želvičkám. Je to velmi příjemné, ačkoliv je tam vody sotva po kolena.

Zajímavým dílem je určitě jakýsi rozcestník či spíše směrová růžice. Soudím, že celkový pohled by neodhalil, o co vlastně jde, a tak volím záběr na část, která by se snad mohla hodit i mně, kdybych třeba ztratil směr. Ze slovenských měst tu najdete Bratislavu (maďarsky Pozsony [požoň]), Dunajskou Stredu (maďarsky Dunaszerdahely [dunaserdahej]) a Nitru (byť čteno stejně, maďarsky psáno Nyitra). Je tu i pohraniční rakouské město Eisenstadt (maďarsky Kismárton).

Kolem tři čtvrtě na pět z Kecskemétu odjíždím, ale ztratit směr nemám šanci. Cesta k blízké dálnici M5 je značena perfektně a na ní se už žádné komplikace nekonají. Okolo šesté stavím před Budapeští.

Chtělo by to užít si aspoň na závěr dne nějakou vodu. Rychle zkouknu na internetu stránky všech možných lázní, které mě napadají. V osm zavírají všechny až na jediné: Galerius fürdő v Siófoku, městě na jižním břehu Balatonu.

Oproti původnímu plánu obracím tedy na jihozápad a po dálnici M7 těch 100 kilometrů za hodinku ujedu. Odměnou jsou mi jedny z nejmenších lázní, co jsem v Maďarsku kdy viděl. Pojmenované jsou po římském císaři Galeriovi, a v římském stylu jsou i postavené.

Zavírají tu v devět, ale jdu o chvíli dřív. Chci totiž stihnout pár fotek Balatonu. A stálo to za to. Stíhám zapadající slunce a vydržím sedět na břehu, dokud úplně nezmizí pod obzorem. 

Do Büku se vracím asi čtvrt hodiny po půlnoci. Počítadlo kilometrů se zastavilo na slušné číslovce 702. K tomu si můžu přičíst ještě několik málo kilometrů pěších.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.