Nejprve nemožná, pak dvakrát odkládaná, nakonec uskutečněná - taková byla první letošní cesta. V Büku a okolí tedy vítám pravidelné čtenáře i náhodně zbloudivší. Jako vždy vás čeká pár zážitků, něco úvah a možná i rady praktické.
3. kapitola: Duben budiž pochválen (1. června 2021)
Všechny předpovědi počasí dnes berou za své. Nebývale teplo je hned po ránu a kolem deváté jsme na osmnácti stupních, což tu ještě o víkendu byla denní maxima. Dnešek jsem chtěl pojmout relaxačně a tuhle změnu rozhodně vítám.
Zatím ji asi všichni nezaznamenali, parkoviště u lázní v Büku je poloprázdné. A jelikož jsem sliboval i rady praktické, zde je jedna z nich: nejdete-li do lázní zrovna na chvilku, parkujte chytře. Jasně, každý chce mít auto ve stínu. Jenže postavit ho do stínu v deset dopoledne znamená, že v něm v létě v šest večer, kdy lázně zavírají, budete mít tak šedesát stupňů. Dopoledne svoje auto s klidem zaparkujte na slunečnou stranu řady stromů. Až budete odcházet, budete ho mít ve stínu už několik hodin.
V současné chvíli je však důležitější příchod, přesněji vstup do lázní. Ač právě začal červen, letní vchod je stále zavřený.
To znamená obejít zvenku prakticky celý areál až ke vchodu hlavnímu, celoročnímu.
Tady se mě ujmou postupně tři dámy různých věkových i váhových kategorií. Ta s nejvyššími hodnotami u obou kritérií je tu zřejmě za nějaké zásluhy. Podle očekávání si sice vyžádá kromě osobního dokladu též certifikát o očkování, ale tady je v koncích. S anglickým popisem si evidentně neví rady, pořád hledá datum očkování a ptá se po druhé dávce. Nevím, jak moc člověk musí umět anglicky, aby rozluštil kolonky obsahující osobní údaje, ale snažím se být nápomocný. Druhá paní už je chápavější a dovede mě i s pasem a certifikátem ke kase, přičemž cestou té první vysvětluje, co se v certifikátu vlastně píše. V pohodě, máme čas, fronta za námi není. Mě se víceméně zbytečně ptá, jestli jsem Čech. Když přisvědčím, povídá mi, že jsem tu dnes první Čech. To jsem zjistil už na parkovišti, neboť auto s jinou než maďarskou značkou tam nestojí. Tedy až na to moje. Ale tady zřejmě nešlo o to, aby mi ta paní sdělila nějakou zásadní informaci. Nejspíš si chtěla jen nezávazně pokecat, pro což mám pochopení, zvlášť při dnešním počtu návštěvníků. Během těch několika vět dojdeme pár kroků k pokladně. Ta ovšem opakovaně odmítá přijmout moji kartu. Jako východisko z této situace tedy nabízím hotovost, a konečně mohu vstoupit.
Vstupné je zase o něco vyšší, letos chtějí 4590 forintů. Jdu nějakými chodbami, kde to vůbec neznám. Nikdy zkrátka nebyl důvod obcházet areál vnitřkem budov. Nakonec vyjdu ven v nové části lázní. A jak jsem čekal, ke starým bazénům je zapotřebí malá procházka.
Těch 18°C se zatím drží, ale modrá obloha slibuje víc. Tlačit se v bazénech dnes opravdu nebudeme,...
... na druhou stranu ovšem dá trochu práci najít místo, kde se bude možné najíst. Nakonec jednu otevřenou jídelnu nacházím - je až vzadu, na konci řady všech těch zavřených.
Dojdu až k hlavnímu bazénu, kde je v tuhle chvíli asi 90 procent všech návštěvníků. I tady jsou však veškeré pokyny ohledně maximální kapacity jen úsměvnou teorií. Systém náramků, který tu fungoval loni, zatím nemá smysl zavádět.
Jestli se sem třeba chystáte a hodláte zůstat aspoň pár dní, doporučuji vzít s sebou více výtisků očkovacího certifikátu. Tenhle s sebou tahám druhý den, a už opravdu nevypadá dvakrát reprezentativně (paní u kasy naštěstí projevila pro tuto skutečnost dostatečné pochopení). Je to v současnosti jediný způsob, jak se sem dostat. Maďary nezajímá nic jiného než druhá dávka, žádný test ani cokoliv jiného vám tu není nic platné. Do země se možná dostanete s jednou očkovací dávkou, a budete-li mít štěstí, třeba i bez ní, neboť i pohraniční policie jsou jen lidé a může se stát, že na vás na hranicích mávnou, ať jedete dál. Jenže v Maďarsku si bez ukončeného očkování koupíte tak akorát svačinu v prodejně potravin. Nepustí vás do restaurace, do lázní, prostě nikam.
Zatímco je tedy drtivá většina restaurací zavřená, uprostřed staré části lázní stojí úplně nový stánek s občerstvením. A jestli se mi doteď zdá, že tu moc věcí nefunguje, tady se mi to potvrdí. Slečna je sice ochotná, ale mluví s nějakým záhadným přízvukem. Po pár větách si spíš myslím, že trochu šišlá, každopádně domluva s ní je pro mě velmi obtížná. Všechno si říkáme nejméně nadvakrát. Ale stejně jako u vstupu - fronta tu není, máme tedy čas vyřešit i další problém. Slečna totiž nemůže zaboha otevřít šlehačku ve spreji. Na druhý pokus přijímá mou nabídku, že jí s tím pomůžu. Hurá, daří se. S pýchou vítěze si odnáším svůj papírový kelímek s kapučínem a k němu i pocit, že si ho opravdu zasloužím.
Nebudu si ale jen stěžovat. Voda funguje, lidí je málo, odvážně zkusím i fotku z bazénu.
I na oběd nakonec dojde, a i když výběr není nijak bohatý, potěší aspoň cenou.
V Büku dokonce už otevřeli i plavecký bazén, který mám jen pro sebe. Ani se nedivím, vlézt tam chtělo trochu přemlouvání. Po teplotě vody raději nepátrám. Ta venkovní nakonec vylezla až na třiadvacet stupňů.
Dalším kladem dne je výsledek našeho hokejového zápasu se Slovenskem. Sleduji ho s ruským komentářem, našemu trenérovi říkají Fílip Pjéšan, a jen malý okamžik mi trvá pochopit, že Zagórna je Zohorna. Konec utkání se téměř kryje se zavírací hodinou, která je tu stále v šest. Bazén stíhám o přestávkách mezi třetinami. Nakonec tedy do sebe všechno důležité krásně zapadlo.
János má další hosty a já tedy sousedy, s nimi přichází možnost pokonverzovat si německy. To je fajn, problém nastává ve chvíli, kdy musím přehodit výhybku z jednoho jazyka do druhého. Což samozřejmě nastane, neboť hned po nových sousedech potkávám Jánose staršího.
Odcházím k Fehérló. Jsa přes den poněkud přemasován si dám polévku...
... a druhou částí menu si zbytek dne trochu osladím.
Večer v Büku je velmi příjemný, obloha modrá a pořád docela teplo. Takové počasí je tady obvyklé spíš v dubnu, ale po těch studených týdnech buďme vděčni i za to.
