Před mistrovstvím světa jsem na tomto blogu zveřejnil článek s několika úvahami, kam a jakým způsobem to může naše mužstvo dotáhnout, Ne, konečný výsledek jsem nepředpověděl, jen jsem se zastavil nad několika faktory, které v minulosti sehrávaly (byť možná náhodou) svou roli. Za článek se mi dostalo několika ne příliš lichotivých komentářů. Což se k němu zkusit vrátit?
Třetí nejlepší hokejové mužstvo na světě.Zdroj: iDnes
Třetí místo je nesporným úspěchem, bez ohledu na to, že Česká republika obhajovala titul. Medaile je vždy velmi dobrý výsledek. A bude-li naše národní mužstvo na medailových pozicích stabilně, musí být domácí fanoušek spokojený, zvlášť když třeba sem tam cinkne zlato.
Splněné a nesplněné cíle
Psal jsem, že národní tým nemůže mít v pozici obhájce nižší cíl, než titul obhájit. Že se to nakonec nepovedlo, je věc jiná. Mužstvo bojovalo, mnohokrát je zdůrazňován fakt, na který se historie nakonec ptát nebude - totiž že z devíti zápasů prohrálo jen jeden. Stejně jako vítězství nad budoucími mistry světa Finy. Nutně vyvstává otázka: "Šlo to ještě lépe?" A já říkám: "Šlo." V semifinále selhalo ani ne tak mužstvo, jako trenér. Červenka udělal bezpochyby zbytečný faul, za který ho stihl ten trest, že zbylou více než půlku zápasu proseděl na střídačce. Což nebyl nakonec trest pro něj, ale pro tým. První řada se rozpadla, dosud nejproduktivnější formace sbírala mínusové body. Pokusy zalepit místo Průchou i Vampolou byly spíš zoufalé. Koneckonců, zápas o bronz byl krom jiného od samého úvodu Červenkovou satisfakcí. Alois Hadamczik zakoučoval perfektně ve čtvrtfinále, tah s time-outem řadím někam k Hlinkovým geniálním počinům, jako bylo střídání brankářů při penaltách nebo naopak nevzetí si time-outu při finále v Naganu. O to více se mi zdá tento jeho tah v takto důležitém zápase méně pochopitelný. I momentálně prohrávající mužstva nakonec zápasy zvládla tím, že stále hrála to svoje, jak začasté zdůrazňovali v přímých přenosech nejrůznější hráči v rozhovorech po každé třetině. Není to klišé, je to svatá pravda.
Alois Hadamczik tak zůstává sběratelem medailí, z velké akce je to jeho třetí. Už proto je trenérem úspěšným. K vítězství na velké akci však mužstvo dosud nedokoučoval. Trenérů bez zlata naše novodobá historie (řekněme od rozdělení Československa) mnoho nemá (vlastně už jen Slavomíra Lenera, který je jediným hlavním trenérem bez jakékoliv medaile).
Švédsko a další žerty osudu
Je to náhoda, nebo ne? Už před mistrovstvím jsem právě v onom zmíněném článku vzpomínal "faktor Švédsko", osudového to soupeře pro Aloise Hadamczika. Může to svádět na náhodu, a třeba i na pátek třináctého - pokud trenérovi přiznáme selhání, pak se ho dopustil právě proti Švédsku. Škoda o to větší, že skoro až do půlky třetí třetiny šlo o soupeře hratelného, alespoň co se týče stavu skóre. Po chycené penaltě se měl chytit i náš tým. Nestalo se.
Historie si s námi pohrála i jinak: náš tým vždy na cestě k titulu zaváhal. Nejmírněji ve Vídni 1996 remízou s Norskem, asi nejvíce loni. Naopak po suverénní cestě základní a osmifinálovou skupinou se naše cesta k titulu zastavila ve vyřazovacích bojích. Stalo se tak nejen letos, ale i na mistrovství v roce 2004. I tehdy měla naše reprezentace skalp příštích mistrů světa - porazila Kanadu 6:2.
Jágr, Eliáš
Jaromíra Jágra jsem předem označil za tahouna mužstva. Po prvních zápasech to tak nevypadalo, ale nakonec se rozjel k výkonu, pro který se těžko hledají přívlastky. Vše korunoval v zápase proti USA. Obsadil šesté místo v kanadském bodování, dostal se do nejlepší šestky mistrovství a byl vyhlášený nejlepším útočníkem. V hodnocení plus/minus se dostal na 12. místo, když jeho statistiky pošramotil již zmíněný zápas se Švédskem i trochu divoký průběh bronzového utkání s Ruskem. V jeho věku nelze jinak, než smeknout.
Patrik Eliáš se konečně dočkal "řádné" medaile, celý turnaj patřil k nejlepším z týmu. Zápasy táhla buď první lajna nebo právě on. Škoda, že se tyto dva útoky střelecky nesešly v jednom zápase. Eliáš měl také trochu smůly - jeho lajna se více než cokoliv jiného rozpadala a zranění se nakonec nevyhnulo ani jemu. Naštěstí lehčí a Eliáš turnaj dohrál.
Co na závěr?
Náš tým se prezentoval povětšinou chytrou a pěknou hrou. Postupně se vypracoval do pozice jednoho z favoritů mistrovství. Oko diváka muselo i zaplesat. Úsilý týmu i trenéra bylo nakonec korunováno bronzovou medailí. Jak již jsem řekl, je to nesporný úspěch. Přidám už jen to tolik otřepané "Hoši, děkujem".
