Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.
4. kapitola: Kde, kam a kudy v maďarštině (26. ledna 2024)
Pokud jde o počasí, včerejší den byl nejspíš jen ojedinělým výstřelkem. Ale zaplaťpámbu za něj. Dnešek, opět veskrze průměrný, mě už tolik trápit nemusí. Sbaleno mám rychle, a až na samém odchodu konečně potkám Jánose. Peníze už jsem mu nechal na stolku v apartmánu, jak jsme se domluvili, a tak spolu prohodíme aspoň pár slov. Stavím se ještě pro nějaké zásoby, a dvacet minut před devátou definitivně odjíždím.
Stavím u Nagycenku, musím aspoň něco málo dotankovat. A tady přiznávám, že jsem trochu zaváhal. Od mojí minulé cesty ceny u maďarských pump trochu klesly, v přepočtu konečně pod čtyřicet korun. Jenže za těch posledních pár dnů na stojanech pár desítek forintů zase přibylo, a tak jako tak je tu proti nám pořád draho. Dnešních 624 forintů za litr nafty činí podle aktuálního kurzu 40 korun a 12 haléřů. Beru tolik, aby to bylo na jisté dojetí až k nám. V Rakousku bych si moc nepomohl, jejich ceny jsou dost podobné jako tady.
Ať už jedete kamkoliv, třeba domů jako já teď, je třeba vědět jednak odkud, jednak kudy, a také kam. To je celkem šikovný úvod k tématu, kterému se cestou budeme věnovat, a které se týká mojí oblíbené maďarštiny. Chtě nechtě už jsem na to trochu narazil v poměrně dávné kapitole o příponách, takže potřebné zopakujeme a trochu to rozšíříme. Ani dnes nejde o jazykový kurs. Maďarsky se z toho nenaučíte, ale dozvíte se něco o jazyku samotném.
Přípona nebo též sufix je v maďarské gramatice téměř vším. Vyjadřují se jimi téměř všechny gramatické jevy. Kvůli hláskové harmonii existují od všech přípon dvě, někdy i tři varianty. My si tedy dnes vybereme ty, které nám pomáhají určit směr a polohu. Vezmeme si k těm příkladům nějaká známá města, třeba Prahu (Prága) a Vídeň (Bécs [béč]). Do Prahy se řekne "Prágába", do Vídně "Bécsbe". Jsme-li v Praze či ve Vídni, vyjádříme to slovy "Prágában" a "Bécsben". A konečně jedeme-li z těchto měst, máme pro tyto účely tvary "Prágából" a "Bécsből". Všimněte si, že pokud končí název na samohlásku, tato se nám před příponou prodlužuje. Neplatí to univerzálně, ale nebudeme to komplikovat. Aspoň prozatím ne.
Co přípona, to samozřejmě jiný pád. Ovšem v maďarštině jde o pády, které čeština nezná. V pořadí, v jakém byly uvedeny, se jmenují illativ, inessiv a elativ. Tohle uvádím čistě pro zajímavost, důležité je přípony znát a vědět, co jim odpovídá v češtině. Jak se pády jmenují, to nás nakonec moc trápit nemusí, nejsme-li zrovna jazykovědci. Věnujme se raději dalším možnostem, jak můžeme vyjádřit směr. Nemusíme totiž jet přímo do města, stačí jen někam k Praze, případně k Vídni. Na to má maďarština tvary „Prágához“ a „Bécshez“. Pobývat budeme v tomto případě u Prahy (Prágánál) a u Vídně (Bécsnél), a vracet se budeme od Prahy, tedy „Prágától“, analogicky k tomu se od Vídně řekne „Bécstől“.
Bohužel to není vše. Máme totiž ještě města maďarská, u nichž většinou používáme přípony jiné. Jedeme-li například do Budapešti, musíme použít tvar „Budapestre“. Jsme-li už na místě, pak „Budapesten“, a konečně vracíme-li se z Budapešti, máme k tomu účelu tvar „Budapestről“. Platí to ostatně i pro samotné Maďarsko (do Maďarska - Magyarországra, v Maďarsku - Magyarországon, z Maďarska - Magyarországról), zatímco u ostatních zemí použijeme tytéž přípony jako v případě Prahy a Vídně (abychom nechodili daleko, tak tedy Csehországba, Csehországban, Csehországból). Pro lepší přehled si to teď shrneme v tabulce.
Maďarská gramatika je v tomhle punktu mírně komplikovaná. Ne snad tím, že by se nedalo těch pár přípon naučit. Problém je v tom, že máme poměrně početnou skupinu maďarských měst, u níž se používají přípony stejné jako u měst nemaďarských. Důvod bych pochopil u míst, jejichž názvy končí na -város nebo -falu. Jsou to názvy složené, ty dvě zmíněné části stojící samostatně znamenají město a ves či vesnici. V jejich případě tedy jistě vycházíme ze skloňování těchto slov. Ale takový Győr, Tokaj nebo Szeged... Vlastně ani nevím, proč to tak je. Série šesti potřebných tvarů bude tedy znít takto:
Připomínám, že například název města Keszthely nekončí samohláskou, nýbrž spřežkou, kterou čteme [-j]. Jde tedy o souhlásku. Takže do Keszthely řekneme „Keszthelyre“ ([kesthejre]). Ano, je tu další problém. Pro hlásku [j] má maďarština dva způsoby zápisu. A přípony se u každého z nich používají jiné.
Mohu vás aspoň trochu uklidnit. Zaměníte-li tyhle dvě varianty, v Maďarsku vám za to nikdo hlavu neutrhne. Dokonce vám budou rozumět. Koneckonců sám jsem jednou mluvil s rodilým Maďarem, který během našeho rozhovoru několikrát použil tvar „Balatonfüredben“. Po příčině jsem se neptal, spokojil jsem se tenkrát se svým vlastním vysvětlením, že i maďarština může být nespisovná.
Všechny zmíněné přípony můžeme samozřejmě použít i u názvů obecných. Jako příklad nám poslouží třeba škola (iskola [iškola]), byť jde o slovo původem latinské. Do školy se tedy řekne „iskolába“, ve škole „iskolában“, ze školy „iskolából“, ke škole „iskolához“ (allativ), u školy „iskolánál“ (adessiv), od školy „iskolától“ (ablativ). Máme tu však i přípony, které jsme zmínili u maďarských měst, a ty můžeme použít také. Dostáváme tím zase jiné významy: iskolára (sublativ) pak znamená „na školu“, iskolán (superessiv) "na škole" a iskoláról (delativ) „ze školy“. Tentokrát ovšem nikoliv ve smyslu zevnitř budovy, ale z jejího povrchu. Přípona -ra/-re se pak používá i v dalších významech, které mimochodem známe i z češtiny. Spojení „na koncert“ se maďarsky řekne doslova stejně, tedy „koncertre“. Tomu odpovídá i směr opačný, tedy z koncertu (koncertről).
Už jsem to naťukl. Máme samohlásky, které se před příponami neprodlužují. Jako první příklad nám může posloužit už zmíněná vesnice, tedy „falu“. Koncové -u (a také -i) zůstává vždy krátké (do vesnice - faluba, ve vesnici - faluban a tak dále).
Nakonec se nám bude hodit aspoň jeden z těch názvů pádů, které v češtině neznáme. Chceme-li říct, že jedeme někudy, pak zmíněné místo je v superessivu. Samozřejmě si dáme příklad, na něm se to pochopí lépe. Ostatně pochybuji, že si kdokoliv z vás si byť jen tu chvíli pamatuje, co byl superessiv. Takže „jedu (směrem) přes Prahu“ řekneme „Prágán megyek keresztül“. Podobnou vazbu použijeme i v případě obecného místa (seběhnu schody - leszáladok a lépcsőn). Z toho, co jsme si řekli v úvodu, se dá odvodit, že samotné „lépcsőn“ by znamenalo „na schodech“. Ale to už tak je, že se v různých jazycích všechno neshoduje. Čech si například zapálí cigaretu, používaje přitom 4. pád „koho-co“. Maďar větu „zapálím si cigaretu“ řekne „rágyújtok egy cigarettára“. Byť si jen se zapojením veškeré fantazie představíme, že bychom něco pokládali „na cigaretu“, uvedený tvar by sám o sobě znamenal právě toto.
Přiznávám, že tohle téma mělo být původně obsáhlejší, ale už teď je toho myslím dost. Zbytek si tedy nechám na některou z příštích posledních kapitol, teď je čas dokončit samotnou cestu. Jedu přes Rakousko (abychom nevyšli ze cviku: Ausztrián megyek keresztül), směrem od Sankt Pöltenu (Szentpölténytől) se blížím k české hranici (cseh határhoz). Krátce před polednem je čas aspoň na krátkou pauzu.
Zastavím na parkovišti před mostem přes Purzelkamp. Původně to byl potok, ale jeho hladina je zde zvýšena blízkou přehradou Ottenstein.
Most Purzelkamp-Brücke, dlouhý kolem 250 metrů, je v provozu od roku 1960. Jakkoli vypadá on i jeho okolí klidně, jeho stavbu poznamenala tragédie, kterou připomíná kaplička na protějším břehu.
V říjnu 1956 se špatně zajištěná část rozestavěné mostní konstrukce nejprve zhoupla na jednom z pilířů, což vymrštilo tři dělníky na břeh. Ti měli štěstí, jejich zranění byla jen lehká. Masa betonu a oceli se však následně zřítila do údolí a zavalila deset dalších lidí. Z nich nepřežil nikdo. Jejich jména najdete na desce umístěné uvnitř kapličky.
Z obou možných pohledů z mostu je atraktivnější ten po proudu, a to díky hradu Lichtenfels. Ten stál na vysoké skále někdy od poloviny 12. století, dnes je jeho zřícenina na nevysokém poloostrově na soutoku Purzelkampu s řekou Kamp, jinak též přítokem Dunaje. Od mostu k hradu je to necelých sedm set metrů, a tak nějaký detailnější pohled nečekejte.
Na hranici (határon) jsem asi půl hodiny po odjezdu od přehrady (gáttól). U hraničního přechodu (határátkelőnél) stavím opět, hledám nějaký dosud neotřelý pohled směrem domů.
O pět kilometrů dále a podobný počet minut později stavím v Halámkách (Halámkyban, neboť přípony můžeme samozřejmě připojovat i k obcím, které maďarskou variantu názvu nemají, a koncové ypsilon tentokrát pochopitelně samohláskou je).
Zdejší Restaurace U Jakuba se časem stala nezbytnou součástí cesty, jedu-li právě tudy. Jestliže zkraje této kapitoly bylo obrázků poskrovnu, teď si to trochu vynahradíme. Tahle pauza je totiž ze všech zmíněných nejdelší, neboť její program je bohatší, než jsem si snad i původně představoval.
Připouštím, že tahle fáze cesty je trochu rozcouraná, ale někdy je to lepší než mít před sebou dlouhé kilometry bez zastávky. Tak jako tak jsem doma ve čtyři, a svoje letošní konto otvírám lednovými 1288 kilometry.
———————————
Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.
