Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.
8. kapitola: Podivný Oberwart a Kőszeg z výšky (8. července 2020)
Původně maďarské město Felsőőr je už sto let součástí Rakouska a nese název Oberwart. Německý název je doslovným překladem toho maďarského, česky znamenají oba něco jako Horní Stráž. Název odkazuje na polohu města při západě starého Maďarska, v kraji zvaném Őrvidék, tedy Strážní kraj. Už před téměř 700 lety bylo sídlo poprvé zmíněno jako osada maďarské pohraniční stráže. Tento jeho význam se postupně ztrácel v čase a definitivně zmizel po Trianonské dohodě. Zůstalo tu asi 17 procent Maďarů, což není tak málo, ale dnes bezmála sedmiapůltisícové město žádný výrazný maďarský charakter nemá. Na dvojjazyčné nápisy si tu (kromě označení při vjezdu do města) nepotrpí, a popravdě, městu chybí vůbec nějaký charakter. Hlavní dojem je přeplněná doprava a velký zmatek, umocněný ještě tím, že se jako každou středu konají trhy.
Jinak vám toho v hlavě moc nezůstane. Snad radnice,...
... možná naproti ní zaznamenáte budovu okresního soudu. Instituci nepochybně potřebnou, turisticky však sotva zajímavou.
Městu chybí výrazné centrum, náměstí tu poznáte jen podle cedule na možná trochu širší části Hlavní ulice. Ona se tak opravdu jmenuje, proto velké H, v originále tedy Hauptstraße. I když, v originále... Nepochybuji o tom, že německý název byl opět jen překladem v maďarsku běžného názvu Fő utca. Funkci náměstí i díky poměrně malé rozloze neplní ani zelený Kulturpark, ležící navíc kousek stranou.
Ujdete totiž od Hlavní ulice nějakých 100 metrů a jste na jeho druhém konci, přesněji řečeno u policejní stanice, a po pár dalších krocích na nádraží.
Během této procházky nelze přehlédnout pomník obětem druhé světové války s jmenovitě vypsanými oběťmi z řad místních obyvatel. Jsou tu jména německá i maďarská, seznam je až tragicky dlouhý a ještě tragičtěji se jeví fakt, že v mnoha případech najdete několik lidí se stejným příjmením.
Plechová postava v Kulturparku, představující jakéhosi stylizovaného strážce, snad jako jediná odkazuje na původní poslání města.
Zastavíte-li se v některé z početných kaváren, máte program v tomto městě prakticky vyčerpán.
A podaří-li se vám neminout Evangelický farní kostel (Evangelische Pfarrkirche), který nestojí v centru, ale v jedné z postranních ulic, můžete si dokonce blahopřát.
Přesně v poledne jsem znovu v Maďarsku. Mířím do Kőszegu, ležícího těsně u hranic.
Parkování je tam zkouškou trpělivosti, neboť parkoviště je z poloviny rozkopané, jeden parkovací automat nefunguje, druhý sice přijme peníze, ale už nevydá lístek. Prostě má nějak zašprajcnutá dvířka a doklad o zaplacení parkovného nemá kudy vylézt. Nepomůže ani lehké použití hrubé síly. Třetí pokus už nepodnikám, na lístek kašlu a odcházím do města, jsa rozhodnut se v krajním případě pohádat s městskou policií. Ale nic takového nebude o pár hodin později zapotřebí.
Hlavním bodem návštěvy je Brána hrdinů (Hősök kapuja), respektive výhled z ní, ale některé věci prostě na tomto místě nelze vynechat. Jako třeba místní Jurisicsův hrad.
I když ho máte už prolezlý, stejně můžete objevit něco nového, třeba bývalý vodní příkop, dnes upravený na park. A kousek od hradu třeba stanoviště zdejších kolegů.
Brána hrdinů neposkytuje jen výhled na město, ale i přehled snad o všech řemeslech, která tu kdy byla provozována. Cestou na ochoz se dokonce dozvíte i jména mistrů svého oboru. Takže fotografa,...
... kadeřníka,...
... hodináře ...
... i knihaře berte opravdu jen jako ukázku.
Nechybí ani zajímavé historické fotografie, třeba ze stavby Chrámu Ježíšova srdce (Jézus szíve templom).
Ten vám po vystoupení na ochoz brány padne do oka pravděpodobně jako první.
Z výšky můžete obdivovat leccos, snad kromě Hlavního náměstí, které zůstává ukryto za řadou domů.
Asi nikdo nevynechá pohled na uličku, která bránu podchází.
Nejlépe je pochopitelně vidět Kostel Sv. Emmericha (Szent Imre templom), stojí totiž v těsném sousedství brány, ovšem musíte přejít na protilehlou stranu ochozu. Bílý dům vpravo od kostela, který je jen tak tak vidět, je Lékárna U zlatého jednorožce (Apotéka arany egyszarvúhoz). Nad ní vyčnívající zvonici Evangelického kostela (Evangélikus templom) najdete jistě snadno, ovšem mám tu pro vás další zkoušku ani ne tak ostrozraku, jako spíše fantazie. Vlevo od věže kostela Sv. Emmericha by měl být vidět Kalvária-templom. Musíte mi věřit, že tam opravdu je.
Kdybyste snad chtěli vědět, jak vypadá z výšky kőszegský hrad, budete třeba lehce zklamáni. Jeho věže s bídou vyčnívají nad střechy okolních domů.
Vše už bylo popsáno v předchozích letech, dnes je to opravdu jen o dejme tomu novém pohledu na město a možná pár nových detailech. Třetí návštěva Kőszegu během roku rozhodně stála za to, byť na jejím konci už je tedy vedro řádné. Město navíc leží na trase do Büku.
S potěšením mohu oznámit, že tamní lázně fungují v plném rozsahu, otevřené jsou všechny venkovní i vnitřní bazény. Byť systém náramků zůstal zachován, konečně zmizely pásky zabraňující vstupu do bazénů.
S jedinou výjimkou: pořád jsou natažené kolem bazénů. Účel toho opatření je jasný - do vody prostě musíte pouze po schůdkách, u nichž dostanete onen náramek.
Počasí je opravdu letní, takže vydržím až do zavíračky o devatenácté hodině. Vzhledem k pozdější hodině příjezdu to není vůbec žádný problém.
