Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.
5. kapitola: Večerní Koper (5. července 2020)
Půl hodiny trvá přesun z Piranu do Koperu autem, k tomu je ještě potřeba připočítat nějakou tu minutu pěšky z parkoviště na pláž. Voda je blízko, ale dříve než po třetí hodině to zkrátka stíhat nešlo. U vstupu na pláž mě trochu vyděsí městský strážník u cedule, která slovinsky, italsky a anglicky oznamuje, že pláž je plně obsazena. Jedním dechem mě však nabádá pouze ke zvážení, zda chci pláž opravdu navštívit, a pokud ano, mám dodržovat bezpečný odstup a tak dále. Však to všichni znáte.
Se zájmem si přečtu variantu slovinskou a anglickou, italskou jen prolétnu. Spíše v ní hledám jednotlivá slova, kterým jsem schopen porozumět.
Na fotce z té cedule vlastně neuvidíte skoro nic. Téměř ji zakrývá jeden z dvojice mladých pánů, kteří si ji čtou se stejným zájmem jako já o chvíli dříve. Usuzuji, že na pláž opravdu chci a alespoň v duchu slibuji, že bezpečnostní opatření dodržím.
Zatímco před pár dny tu bylo krajanů docela dost (a dá se snadno usoudit, že sem stejně jako já dojeli ještě před vyhlášeným omezením), včera, to jest v sobotu, jich zřejmě drtivá většina odjela. Dnes jsem tu coby Čech skoro za exota. Vůbec mi to nevadí, na pláži vydržím opravdu dlouho, stejně tak velkoryse přehlížím trochu větší a silnější vlny než v předchozí dny
Zatím se mi podařilo přiblížit váženému čtenáři Koper za tmy i za deště, dnes tedy zkusím stihnout soumrak. Snad mi odpustíte, že se omezím jen na nábřeží. Do centra se mi prostě a jednoduše už dnes nechce.
Nejblíže k pláži je Taverna, pak trochu zakličkuji kolem mariny. Rudý západ slunce, kontrastující s tmavnoucí, ale pořád ještě modrou oblohou, za to stojí.
Fotky dávám záměrně dvě. Byť jsou pořízeny z různých úhlů, na obou je vidět budova Námořní správy (Uprava za Pomorstvo). Pozornému čtenáři neunikne osvětlení, které v čase mění barvy (je jich víc, ale říkám si, že dvě postačí). Nábřeží získalo dnešní tvář asi před deseti lety, a ta hra se světlem je opravdu povedená.
Běžnými pouličními lampami osvětlená Pristaniška ulica, tedy Přístavní ulice, trochu zmate foťák. Ač už je docela šero, rozdíl oproti předcházejícím fotkám, starým zhruba čtvrthodinu, skoro nepoznáte.
Tímto se tedy loučím s mořským pobřežím. Domů přicházím kolem desáté. Teplota ani v noci neklesne pod pětadvacet stupňů.
