Vítám čtenáře svého letního občasníku. Ač se zdálo, že časy koronavirové epidemie jsou už za námi, různá omezení nakonec do cestování tu více, tu méně zasáhla. Bloudění na cestě tedy z velké části nahradilo bloudění mezi zákazy.
2. kapitola: Uvězněn ve Slovinsku (3. července 2020)
Dlouhé dospávání končí dnes dopoledne kolem desáté. A pak přijde zpráva, která nezní příliš příznivě - Slovinsko vyřadilo Českou republiku ze seznamu bezpečných zemí, po vstupu do země bude posílat naše občany do čtrnáctidenní karantény. Zbytek dopoledne tedy strávím z větší části hledáním nějakých hodnověrných informací. Omezení má platit od začátku zítřejšího dne, ve hře je tedy i ta možnost, že budu muset do půlnoci Slovinsko opustit. Nakonec poprvé za svou cestovatelskou kariénu kontaktuji českou ambasádu. Telefonický hovor je stručný, ale paní na druhém konci je celkem sdílná. Opouštět předčasně zemi je nesmysl, karanténa se bude v každém případě týkat pouze těch, kteří do Slovinska teprve přijedou po dnešní půlnoci. Zůstat tedy mohu, ale jedno omezení to pro mě znamená: padají tím jakékoliv plány na přeshraniční výlety. V plánu bylo cosi po Chorvatsku, za tím účelem s sebou ostatně vezu i nějakou zásobu tamní měny. Nebyl by problém vycestovat, ovšem při návratu do Koperu by se mě už karanténní opatření týkala.
Být takto uvězněn ve Slovinsku není nakonec tak špatné. Země je to přívětivá a to, že jsem Čech, tedy patřím mezi ty "méně bezpečné", nikdo neřeší.
Ven se nakonec dostávám až okolo poledne. Tou dobou měl podle předpovědi končit déšť, který měl začít už v noci. Ale podle všeho ani nekáplo. Naopak to vypadá, že pršet každou chvíli začne.
Pro výlet volím Izolu, starobylé město nějakých 6 kilometrů od Koperu. Cestou okolo zdejší mariny padne zrak na podivné zvířátko, které vypadá možná jako lední medvěd, možná jako tuleň křížený se surikatou, která právě chytila rybu.
Je pořád trochu zataženo, volím vyčkávací pozici u ledové kávy. Pak se přece jen vydám úzkými uličkami směrem vzhůru.
Míjím palác Besenghi degli Ughi, dnes izolskou hudební školu,...
... do jejíhož rohu se po pár letech konečně vrátil kamsi zatoulaný lev. Mimochodem, ta ulička viditelná za ním nese jméno Giordana Bruna.
A jako novinku přidám kostel Sv. Jana Evangelisty, stojící v těsném sousedství paláce.
Vystoupat ke kostelu Sv. Maura, nejvyššímu bodu Izoly, už zabere jen pár minut.
Cestou dolů procházím uličky sice jiné, ale všechny stejně úzké tak, že by si sousedi mohli navzájem sbírat prádlo, kdyby opravdu zapršelo.
Oběd zredukuji na polévku a zeleninový salát.
To druhé se zvěčnění ve fotografii nedočkalo. Pak se přece jen trochu vyčasí, mraky se rozplynou a teplota leze ke třicítce, takže jedu zpět do Koperu a mířím na pláž. Víc než moře samotné mě upoutají možnosti občerstvení, neboť voda je dnes prostě nějaká studená.
Koper je poznamenán koronavirem i jinak. Letos tu házenkáře prostě nepotkáte. A tam, kde bylo po mnoho předchozích let hřiště, je dnes parkoviště. Tak jako po většinu roku.
Výzvu představuje večeře s tajemným názvem "ombolo v testu". Těsto na pizzu se přeloží a vzniklá kapsa se vycpe masem a sýrem.
Protože celkový pohled tolik nenaznačí, přidám ještě detail v řezu.
A protože nového není nikdy dost, nabízím ještě jednu významnou stavbu v sousedství restaurace Pri Vodnjaku. Je jí někdejší hospic, nyní kostel Sv. Bassa. Budova sama pochází z konce 16. století, a ač ji návštěvníci restaurace mají takřka pod nosem, může jim i díky slunečníkům prostě uniknout.
