Představte si, že máte v životě nějakou potíž. Máte to štěstí, že ji odhalíte, dokonce znáte i příčinu té potíže. Zjistíte, že příčina je ovlivnitelná či odstranitelná. Co asi tak uděláte? Odstraníte příčinu, budete doufat, že problém zmizí a že nebude mít moc velký vliv na vaši budoucnout. Je to naprosto logický postup, platný snad všeobecně. Pokud odhalíte příčinu a nehnete prstem, budete právem označeni za hlupáka.
A vězte, že existuje na světě místo, kde se tak děje a ještě je to dáváno na odiv. To místo je Evropská unie a problém se jmenuje Řecko. Dnes přiznal ve Štrasburku šéf Evropské komise Barroso, že EU čelí největší krizi. Krizi finanční, krizi sociální, krizi důvěry. Řecko, které už měsíce vysává peníze, odkud může, však prý členem eurozóny zůstane.
Je skoro zbytečné počítat, kolik peněz unie už do Řecka nasypala. S pravděpodobností hraničící s jistotou můžeme kdykoliv říct, že žádné peníze nebudou poslední. Jejich přidávání má stejný efekt jako přilévání vody do klozetu - je-li klozet správně nastaven, voda nepřibývá.
Řecko by se mělo nechat konečně nějak řízeně zbankrotovat, jinak s sebou ke dnu stáhne všechny, kteří se s ním včas nerozloučí. Je třeba mu vrátit vlastní měnu a základní ekonomické nástroje suverénního státu. Evropští mocipáni se tohoto kroku bojí jako čert kříže. Pochopitelně - první kamínek může spustit lavinu rozpadu. Na řadě mohou být další státy, jejichž jména jsou známá už dnes. V krajním případě by pak spousta funkcionářů mohla přijít o své prebendy. A tak se argumentuje vším možným - obyvatelstvo se například straší sumou, kterou by stál odchod státu z eurozóny.
Nepochybně mají pravdu ti, co takto hovoří. Jistě i nás dost stála měnová odluka se Slovenskem v roce 1993, něco stála i zločinná měnová reforma v roce 1953. Pak ale něco nesedí. Přechod na euro byl prezentován jen jako technická záležitost. Že by EU objevila ekonomický zázrak? Ale kdeže. Jen o nákladech taktně mlčí. Bylo by fér nahlas říkat, na kolik státy přišel přechod na euro. Suma při kroku zpět bude obdobná. Pro všechny to bude navíc investice, která se vyplatí.
Před časem rozvířil hladinu český prezident Klaus. Šlo o onen výrok o pití ouza ve stínu cypřiše, však si jistě vzpomínáte. Reakce řeckého premiéra nebyla na místě - Klaus jen konečně pojmenoval to, co všichni musí aspoň tušit, ale z nějakých řekněme společenských důvodů se o tom prostě nemluví. Řecká a německá pracovní morálka je nesrovnatelná. Kdo to neví, je nevšímavý, kdo to ví a mlčí, programově mlží. Říci pravdu není hanobení národa.
Unie může udělat několik rozumných kroků - v první chvíli zbavit eurozónu Řecka. Na základě tohoto precedentu pak stanovit pravidla pro odchod. Jsou nutná, už proto, aby se předešlo divokým finančním spekulacím. Vhodné by bylo sestavit jízdní řády dva - pro odchod nucený i dobrovolný. A pak zbývá jen vyčkat, jestli Evropskou unii náhodou nepošlou členové postupně do historie.
Spekulace o odchodu Řecka z eurozóny trvají už nějakou dobu a odhaduji, že jen tak neskončí. Historie nás učí, že na každé spekulaci vždycky něco bylo. Euroskeptik by se mohl nyní radovat, pokud vyznává heslo "čím hůře, tím lépe", aby pak mohl pronést "já vám to říkal". Realista by si měl být vědom nutnosti některých kroků. Divoký rozpad eurozóny ani unie neprospěje nikomu. Zdržovací politikou však dělají unijní představitelé vše pro to, aby k němu nakonec došlo.
