Plánování čehokoliv, natož pak cesty do zahraničí, je v době těsně postkoronavirové vlastně docela zábava. Situace se mění ze dne na den, shora řízené kroky předcházejí původně plánované termíny třeba i o týdny.
1. kapitola: Krabičák na uvítanou (5. června 2020)
V době, kdy ani nevíte, jestli se uskuteční plánovaná letní dovolená, najednou přijde možnost navštívit oblíbenou zemi na 48 hodin. A když si takovou cestu narychlo zařídíte a mimo jiné vyplníte pro Rakušany prohlášení o tom, že jejich stát projedete bez zastavení (což znamená zatnout nejen zuby), v den odjezdu najednou přijde nečekané uvolnění všeho cestování (což se při plánovaném víkendu od původních 48 hodin zase v praxi tolik neliší). Včera potřebné papíry tedy dnes vezete už jen pro jistotu. Po celou cestu zůstanou pohozeny kdesi v autě a po návratu se jich zbavíte jako tříděného odpadu.
Není to ale jediná věc, která se o prvním červnovém víkendu roku 2020 mění. Původně velmi optimistická předpověď počasí se mění na špatnou a ještě horší. Přesněji: k dispozici byly dvě naprosto protichůdné. Maďarský server nabízel obrázky mraků, z nichž prší, zatímco jeden známý norský hýřil optimismem a předvídal dny plné slunce se sem tam nějakým mráčkem a teplotami nad hranicí léta. V pátek 5. června se na cestě dalo zažít prakticky vše. Od slunečných chvil až po úseky deštivé. Samozřejmě ponejvíce v Rakousku (jak také jinak). Ale nepředbíhejme. Některé rituály prostě nelze vynechat.
To, co mělo být na celé cestě nejnapínavější, tedy vstup do Rakouska, proběhne nakonec zcela v klidu a téměř nepozorováno. Na hranicích už nestojí nikdo ani na české, ani na rakouské straně. A když cestou nakonec přece jen vyleze slunce, jsou ty další zastávky zase o něco veselejší.
Malé zdržení přijde překvapivě až na maďarské hranici. Menší frontu je sice třeba přečkat, ale maďarští celníci se spokojí jen s letmým pohledem do pasu, a můžete pokračovat. Skutečný účel této kontroly nekontroly, při které doklady ani nemusíte dát z ruky, tak vlastně zůstává trochu záhadou.
Do Büku jsem dorazil krátce po osmé hodině večer. Počasí je ještě všelijaké, ale večer už to tak nevadí. János hraje po dlouhé době zase fotbal těsně za hranicemi v Rakousku, takže ubytování v Büku obstarává tatík - mimochodem taky János. Restaurace Fehérló je ale tou dobou už zavřená. Beru tedy zavděk nějakým barem v sousedství, pro mě dosud neznámým. Podezřele nízká cena vína je záhy vysvětlena. Fialová tekutina má k vínu hodně daleko, v Čechách by to byl ten nejhorší krabičák.
Jelikož podlaha venkovní zahrádky baru je betonová, zavrhuji možnost vylít to celé pod stůl a statečně dopíjím. Mezitím dám prostřednictvím Facebooku na vědění, kde se zrovna nacházím. Když se přátelé od Fehérló dočtou, že jsem v Büku, okamžitě se ozvou. Tak trochu je zatím nechám při dojmu, že sotva se otevřely hranice, jsem zase tady. Zítra se mám určitě dostavit, pro jistotu uvedou i otvírací a hlavně zavírací hodinu. Bude ještě čas vše vysvětlit.
Ta mě v případě podniku, kde zrovna pobývám, nijak netrápí. Víc než jednu porci té podivné tekutiny bych stejně zvládl jen těžko. Bük mezitím potemněl a k delší procházce po dlouhé cestě nějak důvod nenalézám. Raději vykládám zbylé věci z auta.
Nejdou přehlédnout probíhající úpravy Jánosových apartmánů. Nic velkého, ale někde tady spatřuji příčinu toho, že tentokrát musím oželet svůj pokoj.
Na první pohled by to až tak nevadilo, ostatně co se týká těch v přízemí, všechny jsou stejné. Tedy až na drobnost, že tento je oproti mým několikaletým zkušenostem zrcadlově převrácený. Budu tedy doufat, že tu nezabloudím.
