Pár dojmů ze stávky

Tak to máme za sebou. Myslím stávku dopravců. Mě osobně se nijak zvlášť netýkala - v rámci našeho maloměsta jsem se dostal stejně jako kdykoliv jindy do práce, kde jsem pak strávil svůj půlden, přičemž vše fungovalo jako obvykle. Ostatně, stávka městské hromadné dopravy v hlavním městě mohla provoz jedné záchranky mezi Plzní a Prahou ovlivnit jen velmi těžko. Snad proto se mohu nazvat pozorovatelem zvenčí. Stávku nemá cenu nijak zvlášť hodnotit - během dne se dokázala degradovat sama. Stačí přečíst nebo shlédnout zprávy.

Stávka byla měla být vyhlašována s určitým cílem. A snad i byla, jenže v televizním zpravodajství bylo možné vidět nejvíce ze všeho dav, trochu zfanatizovaný a trochu menší, než organizátoři akce původně očekávali. Ale to nakonec účastníkům asi ani moc nevadilo, průvod Prahou média nepřehlédla.

Stávkující nechť si stávkují dle libosti, ale měli by při tom zachovávat alespoň základní pravidla demokracie, korektnosti a obyčejné lidské slušnosti. Něco špatně se stalo hned ráno, kdy bylo právo na stávku povýšeno na povinnost stávkovat. Slovní napadání těch, kteří se rozhodli nestávkovat a normálně pracovat, nepatří do výbavy demokraticky smýšlejícího člověka. Každý stávkující by si měl uvědomit, že tak jako on vidí důvod ke stávce, jiný kolega s ním nemusí souhlasit, a důvod stávkovat tedy nemá. V tom případě však má, stejně jako kterýkoliv jiný den, povinnost pracovat, a nikdo ze spolupracovníků mu nemá právo v práci bránit. Nezůstalo jen u ranních scén při nástupu do práce, opakovaly se i během dne, když průvod potkal jedoucí tramvaj. Jako by to v Praze bylo během všedního dne něco neobvyklého, neřku-li trestuhodného...

Nemohl jsem se ubránit už před akcí samotnou dojmu, že jde především o konfrontaci, a samotný cíl je až někde na dalším místě. Včerejší výzvy přes sdělovací prostředky, aby šéf odborů zvedl premiérovi telefon, jsou toho víceméně dokladem (v opačném případě je předseda vlády nebetyčný lhář). Odboroví předáci si prostě nenechali ujít možnost demonstrace síly, a představa na poslední chvíli od akce couvnout byla pro ně zřejmě nemyslitelná. Pravda, ke klidu nepřispělo ani nešťastné soudní rozhodnutí o nezákonnosti původního pondělního termínu stávky, byť zřejmě vycházelo ze striktního výkladu zákona. K akci došlo stejně, a to nejbližší možný den. Nakonec došlo i k otevřené konfrontaci, když se ministr financí Kalousek rozhodl jít mezi demonstrující. Nazývám je tak docela záměrně, neboť člověk, který stojí v davu a provolává hesla proti proti politické reprezentaci, již podle mého názoru není stávkujícím, ale stává se demonstrantem. Ale nejde o slova. Dav se snížil k fyzickému napadení ministra Kalouska ve stadiu pokusu. Nemusíme ministra financí zrovna milovat, ale opět by měla platit základní mezilidská pravidla. Ministr Kalousek v tu chvíli prokázal, že je větší frajer než kdokoliv z demonstrantů. Bez ohledu na politický názor by každý člověk mohl uznat minimálně to, že jít proti lehce rozvášněnému davu vyžadovalo mimo jiné i kousek osobní odvahy. Řeči o tom, že potyčku vyprovokoval Kalousek jsou ... právě že nic víc než řeči. Soupeř je soupeř, ale pořád má svou důstojnost. A mezi námi, kdo z demostrujících by jednal takto i v situaci jeden na jednoho? Vsadím cokoliv, že odvaha by se ocitla v místech, kde záda ztrácejí publikovatelné pojmenování. Místo toho je veřejnosti servírována zvěst o provokatérovi, který šel sám proti davu tak důrazně, že tam šlo o život. Inu, když už je k mání prostor ve veřejnoprávním vysílání, je potřeba ho nějak využít, že, pane Dufku?

Máme tedy obsazenu roli provokatéra, kterou musí každá správná demostrace mít. A co takhle role šaška? Na tento post navrhuji ženu, konkrétně tu dámu s psíkem, kterou jsme mohli též zahlédnout ve zpravodajství. Její řeč k ministrovi financí byla neobyčejně působivá. Jen doufejte spolu se mnou, že nebyla působivá až natolik, aby ji diváci považovali za průměrnou účastnici shromáždění.

Mezi morálně pokleslé okamžiky dne patří i potyčka s několika lidmi, kteří si dovolili neslýchanou věc, totiž že rozvinuli transparent s hesly proti stávce. Takže milí stávkující demostranti, jestli jsem si ve zprávách přečetl, že stávkujete i za mě, tak vám musím říci, že za mě tedy ne. Nesnížím se k tomu, abych se k podobným věcem veřejně přihlásil.

Ještě nějakou dobu budou trvat trochu směšné spory o vítěze stávkového dne. Jediným nesporným jsou však Pražané, kteří zabránili kolapsu města tím, že si vzali dovolenou. Někteří Prahu opustili, jiní alespoň nemuseli cestovat do práce. A ti ostatní měli dost prostoru na to, aby se tam dostali pěšky, na kole, autem nebo všelijak jinak. Až časem možná poznáme dalšího vítěze - tím by mohl být některý z odborových bossů, kterému akce vynese více než jen pověstných patnáct minut slávy. Jsem zvědavý, kterého z nich dostane dav někam hodně vysoko, podobně jako někdejšího učitele, estébáka, tátu odborářů a senátora, dnes europoslance Richarda Falbra.

Myslel jsem, že kladné body získá skupina, která o půlnoci odmítla opustit poslední vlak metra. Začalo to slibně - nemálo energie věnovali účastníci jen tomu, aby tu správnou poslední soupravu trefili. Moje sympatie ztratili ve chvíli, kdy se jejich akce rozplynula v alkoholovém oparu. A tak si nakonec vzpomínám na okamžik, kdy jsem se během zpráv od srdce zasmál. Bylo to ve chvíli, kdy jsem slyšel ministra financí zdůvodňovat jeho pozdní příchod do Sněmovny - diskutoval s pracujícími, kteří dnes nepracovali.