Od dovolené v zimě čekáte leccos. A jak to tak v životě bývá, vaše očekávání se splní tu více, tu méně. Nepochybně v tom značnou roli sehrálo i štěstí, že pár únorových dní v Büku a okolí se dá řadit mezi ty hodně zvláštní.
4. kapitola: Slovo závěrem (11. února 2022)
Za normálních okolností bych ráno balil a chystal se na dopolední odjezd domů. Denní program jsem ovšem přizpůsobil programu olympiády. V prázdném domě není problém zůstat o něco déle, o čemž se s Jánosem starším domluvím velmi snadno. Sice nechce nic, ale vnutím mu nějakou tu tisícovku forintů navíc. Pořádek dělá přátele.
Nic mě vlastně z Büku nevyhání, ale důvěřuji předpovědi počasí. Podle ní má únor to nejlepší za sebou, a mě by už o víkendu nečekalo nic lepšího než lehké pokažení dojmu. Dopoledne mi pak dá za pravdu. Ráno je sice podobné jako v předešlé dny, slunečné nebe vyhání teplotu rázně od mrazivých hodnot, ale pak se cosi zadrhne. Přesněji řečeno, obloha se zatáhne.
Dopoledne přináší dílčí úspěch, aspoň trochu té hokejové radosti. Za pár dní se ukáže, že byla celkem zbytečná i předčasná, neboť nám alpský soupeř připraví velmi hořký konec. Teď však v jakési naději na lepší příští konečně nanosím věci do auta, přičemž zjišťuji, že jsem v celém domě opravdu sám. Hosté nepřibyli, a Jánosové syn i otec jsou bůhvíkde.
Zajdu ještě přes ulici na oběd k Fehérló. A je to opravdu zvláštní den - nejdříve sám v apartmánu, teď sám v restauraci, alespoň pokud jde o hosty. Na místě je naštěstí alespoň Anett, takže mám kolem poledne konečně s kým prohodit slovo. Patrně bude někdo i v kuchyni. Oběd je jako vždy výborný. Restovaná kuřecí játra s lečem a rýží nechť jsou protentokrát tou poslední specialitou, která zláká k další návštěvě.
Jak už jsem psal, únor to byl velmi zvláštní. Kdybych do Büku přijel jen proto, abych zjistil, jak to tu chodí v zimě, tak z tohoto pohledu by to byla mise neúspěšná. Žádnou pořádnou zimu jsem totiž nezažil. Mrazivá rána nepočítám - zčásti jsem je prospal a zčásti jsem prostě počkal, až přejdou. Některé věci jsem tím pádem s sebou vezl zbytečně. Zimní bunda se ještě jakžtakž unosit dala, chvílemi se nakonec i hodila. Naprostou zbytečností však byly zimní boty a deštník. Spíš jsem si párkrát říkal, jestli mi nebude chybět opalovací krém.
Vyjíždím před druhou hodinou. Zvyk je železná košile, a tak minu odbočku k lázním, kterou jsem si příjezd jednak zkracoval, jednak jsem se tak vyhýbal silnici přes Bő a Mesterházu na Tompaládony, která byla ve stavu čím dál tím horším. Na poslední chvíli tak zjistím, že ta kritická místa jsou opravená, takže v nejhorším stavu je na této trase hlavní silnice na Sopron.
Dojem bych si mohl spravit malým kouskem dálnice, ale samozřejmě ho objíždím. Možná mám výhodu, že to kolem Nagycenku a Kópházy znám z doby, kdy se tu o dálnici nikomu ani nezdálo. Kdyby se vám coby místně neznalému náhodou stalo, že se necháte svést směrovkami či špatným úsudkem a na dálnici přece jen omylem vjedete, hlavně nepanikařte. V klidu dojeďte na nejbližší benzínku a tu dálnici prostě zaplaťte. Vyjde to podstatně levněji než následná pokuta. Kamery jsou prakticky na všech nájezdech a občas i na dálnici samotné, takže je velmi pravděpodobné, že vaše jízda po dálnici bez zaplacení bude zaregistrována. Pokud stihnete svůj dluh srovnat do hodiny, bude vaše auto ze seznamu hříšníků zase škrtnuto.
Jde-li po cestě všechno hladce, zhruba za hodinu a půl od odjezdu z Büku můžete být někde u Vídně. Sami na fotkách vidíte, jak asi bylo. U Vídně se navíc přidal silný vítr, třeba ten nápis "Seitewind" lze na světelných značkách alespoň tušit.
Doma jsem deset minut před devátou. Jednoduchým propočtem lze zjistit, že jsem se cestou do Büku poflakoval asi o půl hodiny déle než na cestě zpět. Ale na tom až tak nesejde. Podstatné je, že prvních 1254 letošních kilometrů mám úspěšně za sebou.
