Dirigent Václav Luks, který řídil orchestr Collegium 1704 při zahajovacím koncertu 76. Pražského jara, v rozhovoru pro server Opera+ řekl, že nemá rád pojem "historicky poučená interpretace".
Interpretace je prý buď dobrá, nebo špatná. Výkon jeho orchestru při zahajovacím koncertu nechť je zařazen do té druhé skupiny.
Slyšel jsem několik špatných provedení. Například v roce 2010 bezkrevně odehranou Mou vlast sotva vzniklou Malajskou filharmonií, jíž evropská hudba musí být cizí už z podstaty, byť ji řídil Evropan. Utahaného Harnoncourta s Vídeňskými filharmoniky z roku 2003, jemuž se cyklus jako jednomu z mála nevešel na jedno CD, a který by vás uspal i při závěrečných dvou akordech Vltavy. Sotva se kymácejícího Lovra von Matačiće, který se naštěstí v tomtéž místě probral, jinak Česká filharmonie na zahajovacím koncertu Pražského jara 1984 odehrála Mou vlast sama a po svém (jinak Matačić zemřel ani ne 8 měsíců po koncertě). Podivné provedení Petera Oundjiana též na zahajovacím koncertě (konkrétně v roce 2013), který sice "přesně ví, co chce", jak tvrdil, ale ta nuda se poslouchat nedala. Až k zbláznění nepřirozeně nablyštěné nahrávky Herberta von Karajan, při jehož dirigování se pomalu nesmělo ani dýchat, a který takto zprznil jen první dvě básně (k nahrání celého cyklu se naštěstí neodhodlal nikdy).
Ani já nemám rád pojem "historicky poučená interpretace". Už jeho samotný koncept je pomýlený. Z několika důvodů. Za prvé, my dnes opravdu nemůžeme vědět, jak skladby zněly v době svého vzniku, neboť nám chybí to podstatné - zvukový záznam. Za druhé, i v době jejich vzniku řídili provedení různí dirigenti, a není důvod nepředpokládat, že jednotlivá jejich pojetí se mohla lišit tak, jak se liší i dnes. I kdybychom tedy záznamy dobových provedení měli, jak bychom odlišili ta vzorová? Za třetí, dobová svědectví, předávaná ústně či písemně, nemohou nikdy přiblížit skutečný zvuk orchestru či jednotlivých nástrojů. V tom se pan dirigent Luks mýlí, a navíc se fatálně mýlí i ve chvíli, kdy se odvolává na zvuk nahrávek z přelomu 19. a 20. století. Záznamů vážné hudby je z té doby jako šafránu, ucelená díla nahrávána nebyla, první Má vlast byla zaznamenána až v roce 1929. Ve zmíněné době se navíc zaznamenávalo pouze akusticky a tedy s takovým zkreslením zvuku, že chtít z nahrávky cokoliv usuzovat je mírně řečeno naivní. Jisté zkreslení se však nevyhnulo ani starým nahrávkám pořízeným elektrickou cestou. Totiž prakticky vše, co vyšlo původně na šelacích, trpí zvukovým zkreslením, na němž se podílejí stáří a tedy opotřebovanost záznamu, a též limity tehdejší nahrávací techniky. Staré nahrávky jsou jistě cenné, zajímavé, někdy i pěkně provedené - ale je to jako chtít získat dokonalou představu, jak moc zelená byla ta tráva zobrazená na černobílé fotografii.
Už to zkrátím. Tak hroznou a nezáživnou Mou vlast jsem ještě neslyšel. Ne, nelíbilo se mi dirigentovo pojetí, ale tady bych se snad mohl ještě spolehnout na to, že sto lidí má sto chutí a někomu se to třeba líbit může. I když pochybuji. Luksovi se zasekl i do ruin se řítící Vyšehrad. Vůbec jsem měl občas pocit, že jeho poučená interpretace spočívá především v rozsekání obvykle vázaných melodií na prvočinitele.
Zároveň snad právem předpokládám, že těleso, kterému se dostane cti zahajovat festival Pražské jaro, by mělo být interpretačně na výši. Řeknu to vulgárněji - ti lidé by měli umět hrát. O tom jsem však při zahajovacím koncertu Pražského jara 2021 často pochyboval. Poprvé už v harfové kadenci v úvodu Vyšehradu. Plechy vrzaly prakticky nepřetržitě, průraznost jejich zvuku má bohužel ten následek, že falešné tóny vyniknou velice. Ale to rozhodně neznamená, že smyčce byly dokonalé. Orchestru navíc často chyběla rytmická souhra.
Zahajovací koncert byl letos propadákem, Má vlast byla zcela nad síly orchestru. Smutnější o to, že ji řídil český dirigent. Dirigent z národa Talichova, Kubelíkova, Ančerlova, Neumannova či Bělohlávkova. Přiznám se, že jsem to napoprvé nevydržel koukat celé. Napodruhé jsem to zvládl, pocit ztraceného času byl však o to intenzivnější.
Zmíním ještě konec záznamu. Potlesk mi připadal hodně zdvořilostní, a nemám dojem, že to bylo jen omezeným počtem diváků. Žádné výkřiky "bravo!" se po posledním akordu neozvaly. Však také nebyl důvod. Stejně vlažně vyzněla i děkovačka, které chyběla především spontánnost. I Česká televize svůj přenos 144 sekund po doznění Blaníku ukončila.
Víme, že orchestr Collegium 1704 byl z programového hlediska nouzovým řešením. Otázku, zda bylo nutno spáchat takový přešlap, nechám k odpovědi lidem zodpovědným za dramaturgii festivalu. Ať je jim ten včerejší průšvih aspoň ponaučením. Jeden klad tento zpackaný večer měl: rozhodně bych neměnil Jana Budaře. Tahle role mu sedne - umí být věcný i vtipný a jak jsem na vlastní uši při jiném koncertě zažil, nechybí mu ani schopnost improvizovat. Včera byl nejlepší částí programu. Bohužel jeho (asi předtočené) vystoupení trvalo pouze necelých sedm minut.
