Zahajovací koncert festivalu Talichův Beroun se konal letos 18. října mimořádně v pražském Rudolfinu. Město Beroun tak chtělo vzpomenout letošního 50. výročí dirigentova úmrtí. Program byl zvolen dobře - koncert České filharmonie pod vedením Petra Altrichtera sestával z hudby tří skladatelů, kteří sehráli v uměleckém životě Václava Talicha (28. května 1883 - 16. března 1961) klíčovou úlohu.
Václav Talich. Autor neuvedený, zdroj: anglická verze Wikipedie.Fair use.
Zcela mimořádný je Talichův vztah ke Smetanově Mé vlasti. Jen Rafael Kubelík překonává Talichův počet čtyř vydaných záznamů. Mimo populární symfonický cyklus lze jmenovat i nahrávky dalších Smetanových děl, mezi kterými se vyjímá Česká píseň či válečná nahrávka předehry Libuše - počin vyčnívající z doby, kdy jakékoliv kompletní provedení nebylo vůbec myslitelné. Nebývale rozsáhlý je Talichův seznam nahrávek Dvořákových skladeb, takže jen namátkou - několikeré provedení obou řad Slovanských tanců, mistrovské symfonie s čísly 6 až 9, violoncellový koncert se Mstislavem Rostropovičem, zdařilé provedení jinak trochu problematických Dvořákových symfonických básní. Velkého propagátora své tvorby pak v Talichovi našel Josef Suk. Talich vytvořil přímo vzorové nahrávky některých jeho skladeb, které nejen že nebyly poměrně dlouhou dobu překonány, ale v případě smyčcové Serenády Es-dur se o to celých 10 let nikdo ani nepokusil. Sukovo Zrání má v Talichově dirigentské dráze naprosto zásadní význam.
Program otvíral Smetanův Vyšehrad. Téměř bezchybné a dokonalé provedení nechalo diváka zalitovat, že cyklus Má vlast nezazní ten večer celý. Dramaturgie večera však byla jasná, faktem nicméně zůstává, že Smetanovi byl dán, alespoň co do času, prostor zdaleka nejmenší. I osamocený Vyšehrad ale dokázal znovu připomenout krásu a úžasnou propracovanost tohoto Smetanova díla.
Ze Sukova díla zazněla kompletní Pohádka, posluchačsky vděčná suita z hudby k Zeyerově Radúzovi a Mahuleně. Zájem publika byl viditelně již o něco menší, hudba Josefa Suka přece jen nedosahuje popularity práce ostatních dvou uvedených autorů, byť je jeho nevelké dílo muzikology považováno za přelomové. I tuto skladbu zvládla Česká filharmonie na výbornou, včetně sólových houslových pasáží.
Přiznám se, že během Vyšehradu jsem ani příliš pozornosti nevěnoval dirigentovi Petru Altrichterovi. Od Sukovy Pohádky však na sebe jeho osoba začala strhávat pozornosti velký díl. Nejsem si zrovna dvakrát jistý, jestli to byl klad večera. Jistě, dirigent symfonického orchestru nemůže být přílišný introvert, projevení emocí z hudby je mnohdy na místě, a gesta každého dirigenta pak jsou celou škálou osobitých pohybových kreací. To vše bez výhrad připouštím. Nečetl jsem sice žádnou příručku na téma "jak dirigovati sobě symfonický orchestr" (především proto, že podobnou činnost nikdy provozovat nebudu), ale troufám si říci, že jednu důležitou zásadu pan Altrichter porušil, a sice tu, že dirigent by neměl být slyšet. Dirigoval snad i nohama, což někdy přecházelo v hlasité dupání, a publikum nebylo ušetřeno i jakýchsi hlasových projevů. Nevím, jak všechny ostatní, ale mě jeho vystoupení čím dál tím více rušilo.
Po přestávce následovala 8. symfonie G-dur Antonína Dvořáka. Bylo sympatické, že byla zvolena jiná symfonie než Novosvětská, což jistě chtělo i kus dramaturgické odvahy. Možná téměř stejný, jako upřednostnění Vyšehradu před stejně krásnou, ale komerčně až zneužívanou Vltavou (když už tedy nemohly zaznít básně obě). Orchestr opět šlapal bezchybně, zatímco pan dirigent do toho šlapal stále víc, až se občas z praktikáblu prášilo. To není nadsázka, to berte doslova. Během Dvořákovy symfonie jsem si všiml jednoho mladého páru na varhanní empoře. Při každé dirigentově nové kreaci si ti dva cosi pošeptali, což doplnili viditelným úsměvem, ba až smíchem. Zaslechl jsem i přirovnání pana dirigenta k jednomu komikovi všeumělovi, který kdysi v jednom zábavném pořadu vždy pomáhal známému zpěvákovi z nesnází.
Sílu Dvořákovy hudby však může těžko co zničit. Osmá symfonie patří ke skladatelovým vrcholným dílům. Že pan dirigent dokáže přinést i něco pozitivního, dokázal v úvodní fanfáře čtvrté věty, jež byla k předchozí části připojená sice nezvykle, ale působivě attacca. Z hlediště pak přidám ještě jeden postřeh. Za mnou sedící paní se ke svým spolusedícím vyjádřila v tom smyslu, že je dobře, že se Dvořák nestal řezníkem, ale světoznámým skladatelem. Milá paní, máte zajisté pravdu, ale od Dvořáka by nám musel chutnat i špekáček. Dvořák se však rozhodl poskytovat světu dobrodiní jiného druhu.
Těžko říci, jestli se dirigentův výkon promítl i do závěrečné reakce publika. Potlesk byl sice dlouhotrvající a bezpochyby zasloužený, ale jestliže se poslední dobou hovoří až o inflaci pokřiků obecenstva, tentokrát k nim nedošlo. Publikum sice vstalo ze sedadel, ale až při svém odchodu.
Na závěr začnu trochu zeširoka. Když jsem před nějakým časem psal článek na téma Smetanovy Mé vlasti, zmínil jsem tam pochopitelně i cennou Talichovu živou nahrávku z roku 1939. V té době (tedy v květnu tohoto roku) platilo, že koupit ji nebylo možné. Inu, snad se od té doby stal zázrak - Supraphon to dokázal a záznam onoho rozhlasového přenosu je opět k dispozici. Připomínám jen, že se jedná o zcela nové vydání, to původní vyšlo ve vlastní edici České filharmonie. Během koncertu mělo dojít ke křtu nového CD, což bylo inzerováno v několikerých novinách, oznámení lze stále nalézt i na internetu. A teď mi nezbývá, než být velmi stručný: nic takového se nekonalo.
Tato dílem záhada a dílem pořadatelská kaňka naštěstí nemohla pokazit celkový dojem. Ještě jednou vyzdvihnu výkon hudebníků České filharmonie. Dámy a pánové, díky za příjemný večer.
