Nedá mi to a musím po svém zareagovat na včerejší debakl fotbalistů v zápase s Norskem. Popudem k článku nebyl až tak výkon. Od českých fotbalistů ani nic moc nečekám, a tak můžu být jen mile překvapený - což se zrovna včera nestalo. Hlavním impulsem však bylo sebevědomí našich hráčů před zápasem, korunované jedním výrokem, v kontextu včerejšího výkonu hodně nešťastným.
"Je to velký úspěch. Ale je to něco jiného. Jiný fotbal. Srovnávat to nejde. Pořád to jsou děti." Těmito slovy zakončil český fotbalista Tomáš Rosický svůj rozhovor, který vyšel ve včerejším Berounském deníku. Hodnotil tak stříbrné medaile fotbalové devatenáctky na nedávném mistrovství Evropy. Rozhovor bezprostředně předcházel přátelskému utkání s Norskem, které naše fotbalová reprezentace prohrála 0:3.
Český divák už je pomalu zvyklý na realitu a smířuje se s tím, že vlak nám ujel a momentálně na něj z dálky sotva vidíme. Posledním, kdo to do včerejška zřejmě netušil, byl trenér Bílek. Jestli i on po norském výprasku pochopí, že něco je špatně, ukáží až příští hodiny a dny. Pokud jsme opravdu včera předvedli sestavou i herně to nejlepší, pak tedy fotbaloví bozi s námi. Naše představení postrádalo jakoukoliv koncepci. Norové ostatně nehráli nijak zázračně, ale uštědřili nám lekci z účelnosti. Od samého počátku bylo jasné, že zápas pro nás zřejmě nedopadne dobře. Naši se v úvodních minutách s míčem prakticky nedostali za středový kruh, pokud tam dostali alespoň míč samotný, přišli si pro něj Norové. Břevno ani další šance nám nebyly dostatečným varováním, trest přišel celkem logicky. V našem mužstvu snad zaujal Baroš svou neviditelností. Rosický nebyl očekávaným tahounem, jedinou jeho solidní přihrávku za celý zápas Pekhart nezpracoval. Naši byli nejvíce vidět při údivech nad rozhodnutími rozhodčích. Ne že by rozhodčí byli perfektní, ale zápas nám těch pár špatně či sporně odpískaných ofsajdů rozhodně neprohrálo.
Otázka pro dnešek je jasná. Bude i nadále pokračovat spokojenost páně Bílkova? Naděje, že se trenér konečně realisticky podívá na japonský turnaj, je dnes už mizivá, ale i jím tolik vychvalovaná obrana včera totálně selhala. Je to vyjádření klišovité, ale výstižnější neexistuje. Snad náhoda tomu chce, že naši fotbalisté zavítají vždy do těžce zkoušené země. Zatímco Japonci museli přetrpět turnaj bez jediného vstřeleného gólu, Norům jsme poskytli necelé dvě hodinky příjemnějšího odreagování. Tři góly jsou vždy rozdílem, který znamená pro poražené mužstvo debakl. Jestli tedy včerejší zápas dal Norům na chvíli zapomenout na hrůzu po teristickém útoku, pak tedy aspoň z tohoto pohledu díky za něj.
Pro nás však měl být generálkou na nadcházející kvalifikační utkání se Skotskem. Jestli mohl něco ukázat, pak tedy naše fotbalové neumění. Trenér se snad ani jednou nepokusil tým nějak vyhecovat - televizní divák viděl nejčastěji Bílka sedícího, tu mlčícího, tu v rozhovoru s ostatními pány na lavičce, přičemž všichni vzbuzovali dojem, že je zápas ani nijak zvlášť nezajímá.
Tento malý postřeh z lavičky by však měl cosi naznačit. Fotbalová reprezentace zažila od památného výbuchu s Turky takový trenérský veletoč, že jedna změna navíc už nemůže nic zhoršit (jistotu na trenérském místě tehdy nejlépe dokázal televizní klip, kde hráče po vydařeném - zřejmě imaginárním - zápase chválil nikoliv trenér, ale manažer Šmicer). Volání po Bílkově hlavě tu bylo vždy, po včerejší bídě logicky ještě zesílí. Je jen na českých fotbalových mocipánech, zda volání nechají dolehnout až ke svým uším. Pokud se nechají ukolébat slovy, že o nic nešlo a důležité duely teprve přijdou, může k procitnutí dojít až ve chvíli, kdy bude kvalifikace ztracená definitivně.
Těžko vyčítat našim fotbalistům sportovní prohru, pokud opravdu na více nemají. Jenže i na fotbalistech San Marina je znát větší zaujetí pro fotbal, byť si ze hřišť mnohdy odnášejí gólové příděly ještě větší. Nic však nemůže být kontrastnější k vystoupení českých juniorů (včetně jejich trenéra Hřebíka) na mistrovství Evropy, které jsem zmínil v úvodu. Ve světle včerejšího trapného představení se tamtéž zmíněný Rosického výrok mění v neomalenou velkohubost, která navíc nepochopitelně sráží nesporný úspěch, který by reprezentační áčko mladým hráčům mělo jen tiše závidět. Má-li Tomáš Rosický trochu cti a soudnosti v těle, měl by se za tento výrok neprodleně omluvit.
