Vesnický poklidný život v Posázaví

Zůstala jsem stát s pusou dokořán, neboť veterinář opíchal vesnické psy jako komár. Rychle a bez velkého bzučení a hmyzí i ptačí orchestr trval až do pronikavého mobilního crrrr.

Můj sobotní večer v Posázaví, a já jsem jak na „potvoru“ nemohla vůbec usnout. Osamocený cvrček cvrkal své největší árie až do pozdních hodin. Postupně se k němu přidali i další. Pouliční lampa mi svítila do očí, že kdybych měla v danou chvilku vzduchovku, tak ji snad použiji. No, stačil by mi i prak. Na chvilku by byla alespoň tma, já bych možná i usnula. Na druhou stranu pouliční lampy mají plnit svůj účel, a tím je svítit. Upustila jsem od této své hanebné myšlenky v okamžiku, sotva ustalo vrzání cvrčků. To bylo zhruba po půlnoci. Otočila jsem se na druhý bok a s pocitem vítězství jsem usnula.

Před třetí hodinou ranní si kohout u sousedů nesměle začínal ladit svůj hlas. Dvakrát nevábně zakokrhal a já si pro sebe řekla: „Sklapni, vypadá to, že máš laryngitidu. Tady se spí, tak neruš. Vždyť je noc“. Avšak bolení hrdla neměl. Za okamžik si naladil hlas podle ostatních kokrháčů a všichni se statečně doplňovali. Ani nevím, za jak dlouho nastal klid. „No sláva,“ říkám si a usínám.

V brzké ráno mě probudí štěbetání jiřiček. No to bylo radosti, že si našly místečko na stavění hnízda. Vykloním se z okna a přímo nad mojí hlavou si lepí to svoje blátíčko. Vždy vlétnou do louže, uhňahňají hlínu a plác. Stavějí velkou rychlostí. Asi mají naspěch s tím svým rodičovstvím. V dnešní době už nejsou chlívky, a tak si našly jiné místo, pěkně v suchu pod střechou.

Po nějakém čase se k nim přidají i vrabčáci, kosi, drozdi. Úplný vesnický orchestrion. Zhluboka se nadechnu a říkám si, co by za takovou muziku dalo plno lidí. Možná by nějakého hudebníka inspirovali k napsání hitu. Zkrátka jsem na vesnici, tak to tak je. Opět usínám a už ani nevím po kolikáté.

Crrr, crrrr a písnička na mobilu mi oznamuje, že mám vstávat. Babička mě pověřila, abych zašla se psem na očkování. Veterinář z vedlejší vesnice má přijet očkovat zvířata na náves. „No super“, říkám si, „jak já mám někde držet psovi čumák, aby nekousl veterináře.“ Dál mám dávat pozor, aby se nepopral s ostatními psy. Ale nejdůležitější pro začátek bude ho dovézt na náves.

Vyjdu na cestu u domu a rozhlédnu se. Nikoho nevidím, zdá se, že jsem tu sama. Pouze slyším vzdálený štěkot natěšených psů. Čím více se přibližuji k návsi, tím víc je zde psů. Každý hafík štěká, vláčí svého majitele ze strany na stranu. Však na vesnici psi pobíhají celý rok, jak se jim zlíbí, pouze jednou za rok jdou, kam my chceme. I já lítám jak hadr na holi. Ještě kousek a jsem na místě. Místní mě po tolika letech už nepoznávají, psa však jo. Ihned jsem zařazená, čí jsem a zaslechnu i hlasité „Ahoooj“. Zvednu hlavu, ale dotyčnou osobu nepoznávám. Musela jsem koukat jako sůva z nudlí, neboť žena nabyla asi dojmu, že jsem z Brna už pěkně namyšlená. Zmohla jsem se pouze na nucený úsměv a pokývání hlavou.

„Už jede!“ Zakřičí kdosi. Červená felda udělá otočku ve tvaru U a zaparkuje. Lidé se začínají předhánět, kdo bude u auta první. Malé pejsky berou majitelé do náručí, velké drží u nohy. Já vyčkávám a monitoruji situaci. Z vozu vystoupí zavalitý Krakonoš. Vyhodí kufřík na střechu auta a otevře ho. Vyndá jednu jedinou injekci a začíná obcházet majitele psů. Vždy píchne psa kamkoli a ihned jde k dalšímu. Připadá mi jak tučný komár, avšak tento necucá. Po očkování majitelé zaplatí papírovou bankovkou u sličné slečny. Ta úřaduje na střeše auta. Řeknou jí své jméno a na oplátku od ní dostanou psí známku.

„A co vy?“ Podívá se na mě veterinář a přibližuje se k psovi. Pes už je starý mazák a ví co se bude dít. Trochu zavrčí a já se snažím rukou suplovat náhubek. Druhou rukou držím psa za obojek. Veterinář se napřáhne a šup. Zabodl injekci až tam, kam dosáhl. Nechal ji v kůži a uskočil. Injekce se kývá jak kukuřice ve větru.

Po chvilce se vrátil, aby ji vytáhnul a šel ji bodnout do dalšího chlupáče. Kroutím nevěřícně hlavou a říkám si, že to snad ani není možný. Zaplatím a jdu domů. Naposledy se otočím a říkám si, že si jistě musel veterinář strachy cvrknou do trenek, když podal takový výkon.