Tenkrát na Sázavě

V té době bylo líbání velké tabu, kluci stříhali metr na vojně, kino stálo tři koruny. Čekání na pošťáka bylo nekonečné, ale i romantické. Pásla jsem husy na hrázi rybníka a opodál pod vrbou se pásly zase strakaté a bílé kozy.

Měla jsem ráda i sušení voňavého sena. Zvláště večerní hrabání a uklízení do kopek, které musely pěkně lícovat. Soused dával proschlé seno na racochy, z kterých jsem si pak s kamarádkou udělala úžasnou pozorovatelnu místních zamilovaných párů.

Místo mobilu byla ve vsi jedna veřejná telefonní stanice. Tu jsme měli doma právě my. Jednou se mi stalo, že nikdo nebyl doma. Zazvonil zvonek a já jsem jako malá copatá holčička poprvé obsluhovala sama, ale ne kde koho. Hned herečku, bosou Jitku Molavcovou. Na hlavě měla velký slaměný klobouk a květované šaty. Na provaze vedla dvě kozy, které si přivázala k plotu na cestě vedle domu. Bosá vešla do síně a blonďaté vlasy ji vlály z pod klobouku. V studené síni visel na zdi, hned vedle dveří, náš veřejný telefon. Šla si zatelefonovat do Prahy. Já byla šťastná, kdykoliv pak přišla. Stačilo mi, aby se na mě usmála, někdy mě i pohladila po vlasech. Jindy se zase zeptala, jak se mám.

Jako dítě jsem si o prázdninách hrála s ostatními vrstevníky venku čáru, cvrnkala jsem kuličky do důlku. Důlek vždy někdo z hráčů vyhloubil patou pravé boty, a také podle toho i jeho bota vypadala. Každý z dětí měl v té době hliněné kuličky ve lněném sáčku. Hlavně červené, modré a žlutooranžové barvy. Jedinou ozdobou na pytlíčku byla pestrobarevná mašlička na zavázání. Občas jsem si i sama vyráběla z mazlavky kuličky, které jsem nechávala vypalovat v kamnech, nebo jen tak nahoře na plátech. Po vychladnutí jsem je obarvila trávou a byla jsem moc spokojená se svým výsledkem. Pokud mi nějaká popraskala, tak jsem ji venku rozšlápla na prach. To jsem si zase připadala jak statný obr, který drtí skály.

Honzo vstávej! Kolik je hodin? Tak tuto hru jsem hrála s dalšími dětmi vedle velkých dřevěných vrat do stodoly. Byly ohromné a odšupovaly se na stranu po kolejnici. Hru na schovávanou jsme zase hrály v kravíně a na návsi byl velký prostor pro hraní na „Krvavé koleno“.

Koupat jsem se chodila do řeky Sázavy. To jsem ležela na ostrůvku s kamarádkou na kostkované dece. Hlasitě jsme obě chroupaly jablka letňáky a poslouchaly chraptící tranzistorák. Pomalu se nám začínaly líbit kluci. Vodáci na řece na nás vždy mávali a volali na pozdrav to své hlasité „Ahooooj!“ Obě jsme vždy zčervenaly jak rajče. Občas jsme také zamávaly, což o to. Pokud se nám ale nelíbily, dělaly jsme, že tam nejsme. Pevně jsme se, se smíchem přitiskly k chlupaté kostkované dece. Čekaly jsme, až se po proudu vzdálí. Pak nám nezbývalo než se jít umýt zase do řeky. Chlupy z látky se nám vždy totiž nalepily na celé tělo.

Každou hodinu tudy také projížděl i známý posázavský pacifik. Tam jsme zase mávaly trempům. Oni na oplátku na nás mávali ze stažených okýnek zelenými klobouky. Sem tam zakřičeli na pozdrav a my byly v sedmém nebi.

A právě v tomto čase jsem si začala psát svůj první a taky zároveň poslední deníček. Je plný básniček, hlavně zamilovaných. Také obsahuje například pravidla líbání i pravidla vojáka. Zkrátka, byl to bezstarostný život jedné vesnické holky a deník starý zhruba 38 let mě vrátil zpět v čase.