Smrkal do díry, ale až po mravencích

Cesta se klikatila lesem a za jednou zatáčkou stálo obří mraveniště. Děda k němu přistoupil, vytáhl z kapsy vyžehlený zelený, károvaný kapesník.

Párkrát ním zamával ve vzduchu a potom ho opatrně, velmi zlehoučka položil na plošší stranu kupy mraveniště. Poodešel o kousek dál, podíval se na mě, pohladil po vláskách a řekl: „A teď se Janičko pořádně dívej.“Upřeně jsem hleděla na kapesník, co se bude dít. Za chvilku dal asi nějaký hlídač v mraveništi echo, že je tam nějaký vetřelec. Mravenci začali vybíhat z různých děr a hrnuli se ke kapesníku. Lezli po něm, běhali sem a tam. Bylo jich stále víc a víc.

Vůbec jsem nechápala, proč děda zahodil kapesník do mraveniště. Vždyť mu bude chybět. Podívala jsem se na něj s tázavým pohledem. Děda zvedl prst a řekl mi, ať ještě chvilku počkám, nemluvím a jen se dívám. Po chvilce mravenců na kapesníku začínalo ubývat. Možná si řekli, že to není žádná píďalka a půjdou zpět do mraveniště. Nyní se děda naklonil, natáhl svou dlouhou ruku pro kapesník. Zvedl ho za růžek a počkal, až slezou dolů i poslední.

Potom přiložil kapesník k nosu a zhluboka se nadechl. Sám pro sebe si řekl, že je to síla. Podívala jsem se na něj a v očích se mu leskly slzy. Nakonec strčil nos do díry v kapesníku, předklonil se a už to šlo. Smrkal a smrkal. Pak řekl, že mu mravenci pěkně protáhli nos. Jako malá jsem na něj koukala a nechápala, co to vlastně celé dělá. Proč smrká dírou v kapesníku, a ne do něj. Vysvětlil mi, že kapesník mu zůstane pořad čisty a šibalsky na mě mrknul.

„Chceš to také vyzkoušet? Máš čistý kapesník?“ Přikývla jsem a z kapsičky vyndala malý kapesníček s obrázky. Děda ho opět položil na mraveniště a vše se zopakovalo. Mravenci na něj nalezli, slezli. Opatrně jsem chytla kapesníček a přiložila k nosu, aniž bych se ho dotknula. I bez hlubokého nádechu jsem ucítila zvláštní vůni, či zápach. Byl to odér po mravencích. Byla to kyselina mravenčí. „No fuj, do toho já smrkat nebudu,“ řekla jsem nazlobeně dědovi a podala mu kapesník. Pamatuji si, že jsem si ho už nestrčila zpátky do kapsy, nechtěla jsem, když byl tak cítit.

Doma jsem řekla mamince, co se stalo. Ta zakroutila hlavou a řekla mi, že si děda dělal s dírou srandu. Zkrátka byla v kapesníku a děda mi chtěl ukázat, že i taková díra dokáže plnit svou funkci. A kapesník že dává do mraveniště, protože věří, že mají léčivou sílu proti rýmě.

Od té doby, kdykoli jsem šla kolem mraveniště, jsem na něj, jako poděkování, že tu jsou, položila kostku cukru. Velmi pozorně jsem se potom dívala na jejich hemžení, pobíhání i spolupráci.

Už v dětství jsem získala kladný vztah k mravencům a jsem jejich stálou obdivovatelkou. Pokud při procházce lesem uvidím mraveniště, vždy se u něj zastavím a zasním se. V kraji, kde žiji, je jich plno. Hodně mě mrzí, i se patřičně rozzlobím, pokud uvidím, že někdo do nějakého mraveniště schválně šlápnul. Na druhou stranu jsem i párkrát zahlédla v nějakém mraveništi kostku cukru. Tak tato bílá kostečka mě natolik dokázala potěšit, že jsem měla lepší den.

Zkuste to někdy také. Vezměte své děti, vnoučata a jděte si společně položit jen tak pro štěstí kostku cukru do mraveniště. Uvidíte, že to stálo za to. Za ten dětský úsměv i zvláštní pocit.

Kapesník tam raději neházejte.