Jaro vnímám už pár let jako jeden velký masakr při migraci žab. Přitom jsou chráněné, užitečné, pro někoho krásné a žabí koncert za soumraku je balzámem na duši.
Žáby migrují do míst, kde se narodily, aby tam přivedly na svět novou populaci. Samci migrují o chviličku dříve, aby si vyhlédli dobrá místa na pozorování. Zkrátka taková, kde mají velký přehled o přicházejících samicích. Většinou se jedná o velké rovné plochy a taková silnice je z jejich pohledu ideální. Chudáci samice se s plným břichem vajíček sotva vlečou a občas nám mohou připomínat velké placky, nebo rozevřené mužské dlaně.
Samice ropuchy měří okolo 15 centimetrů, za to samec je štíhlejší a má pouhých 10 centimetrů. Sotva nějaký samec zahlédne samici, ihned k ní vyrazí a zde začíná boj o její záda. Ze samců vyhraje ten, který doběhne první. Ostatní musí počkat na další adeptku. Nejednou jsem zahlédla, že na zádech měla samice i dva ropušáky. Tam se k ní samec pevně přitulí, nohama ji obejme a už se veze. Kolikrát vypadají jako jedno monstrózní tělo. Takto se na jejích zádech nechají odnést až k nějakému rybníku, nebo tůni.
U nás na migraci využívají obojživelníci jednu bezpečnou tůň a dva obří rybníky uprostřed lesů. Tam si mohou tyto orgie nerušeně užívat, aniž přijdou o život. Avšak máme u nás i nebezpečnou lokalitu, kde žáby migrují do zahradních jezírek. Ty mají lidé u svých domů. Bohužel zde musí obojživelníci překonat i silnici, která je velmi nebezpečná jak pro číhající samce, tak pro pomalejší samice.
V zahradních jezírkách mají lidé ryby, naštěstí ne tak veliké, aby vyhubily žabí populaci. Tedy když se dostanou bezpečně až sem, mají z velké části vyhráno. Žáby se vrací právě na místo svého narození, čímž je zahradní jezírko. Taková žába dokáže za svým cílem putovat až 4 kilometry daleko. Například každá ropucha, skokan štíhlý, nebo hnědý tu naklade svá vajíčka. Taková ropucha, která je zde nejvíce rozšířená, dokáže v jedné snůšce mít až 8 tisíc vajíček. Z tohoto množství do dospělosti jich přežije jen malá část. Obojživelníci se populačně vytrácí. Přitom žáby požírají různou havěť, která by se u nás přemnožila.
V Moravském krasu se každoročně sejde skupina nadšenců, kteří staví zábrany. A pak několikrát za den hlídkují a žáby přenáší přes nebezpečný úsek. Dříve se u zábran zakopávaly kbelíky a žáby do nich napadaly. V dnešní době se už od této metody upouští z mnoha důvodů. Žáby migrují nejvíce k večeru a za deště, či po něm.
Ropuchy se při přenosu do bezpečí různě nevědomky brání. Nejdříve se nafouknou, aby vypadaly větší. Pokud to nepomůže a dotyčný je vezme do rukou, tak ho většinou pomočí, nebo vypustí bělavý páchnoucí sekret. Ten obsahuje různé toxiny, které jsou také přítomné ve snůškách a ochraňují je proti predátorům. Tyto toxiny mají v sobě i pulci a z tohoto důvodu jsou pro ryby, plazy a jiné obojživelníky méně poživatelní.
Lidem žáby nevadí a děti je mají spojené se zakletou princeznou, nebo princem. Dospělý člověk si kolikrát ani přejeté žáby nevšimne, avšak dítě pokaždé.
A právě z mnoha důvodů jsem se i já letos rozhodla, že zabojuji na ochranu žab, že udělám osvětu. Vždyť kolem nás je i jiný život, vše tu žije v souladu a jeden druh doplňuje druhý. Ochrana žab u někoho může budit obdiv, u jiného bláznovství. Na druhou stranu já už mám dost těch mrtvol na silnici.
Buďme rádi, že tu žáby jsou, že obohacují náš život a za každou osobně zachráněnou žábu se jistě budete cítit lépe. Umíte si představit, že za pár let bychom znali obojživelníky jen z obrázků a žabí kvákající koncert by se musel připomínat vnoučatům už jinak. Nebylo by běžným jevem, že při procházce v přírodě zaslechnete žabí kváknutí. Dnes je to pro nás samozřejmost, která za pár let může být jen pouhou vzpomínkou.
