Práce na sekyru a psí láska

Jako zástavu si budu příště brát jejich zvířecího kamaráda, dokud mi nezaplatí. Budu tvrdá jak diamant a vydržím. Vydržím až do té chvíle, než se na mě podívá smutnýma psíma očima.

Co páníček nedokáže říci tisíci slovy, to jeho pes řekne jedním pohledem. Já roztaju jak máslo na slunci a opět to budou mít na sekyru. Sekyru takovou zvláštní, většinou nenávratnou. Od dvou zákazníků jsem se peněz ještě nedočkala.

Psi jsou naším životem, a kdo nemá psa, neví, co je psí láska. Když si koupí člověk psa, tak si kupuje lásku. Kolikrát se mu naplní život, že se zdá úplný. Pes vám dává mnoho a vy byste mu ji měli stejným dílem vracet. Starat se o něj po všech stránkách. Věnovat se mu, chodit s ním ven, hrát si s ním. Zajít k veterináři na očkování, dobře ho krmit., zajít na stříhání.  Zkrátka chodit všude pravidelně a dbát o svého čtyřnohého kamaráda, jinak se vám to vymstí a vrátí s úroky.

Poslední dobou se stává, že zákazník nemá peníze.  To já někdy také ne. Když to vím, tak se podle toho ale zařídím a nevyhazuji si z kopýtka.

V září neměli peníze dokonce tři zákazníci. První přišla stará babička, která byla ze všeho tak nervózní, že si zapomněla prý portmonku doma. To jsem dokázala pochopit. Jsme lidi, to se může přeci stát každému z nás. Babička slíbila, že mi peníze donese. Ještě ten den večer zazvonila s velkou omluvou a napečenými marokánkami. Pečlivě je měla uložený v krabičce od esíček. Zaplatila a já si připadala, že už jsou Vánoce. S babičkou přišla do domu taková příjemná pohoda.

Dalším zákazníkem byla studentka. Popíjela si v čekárně v klidu pečený čaj. Po vystavení a předání účtenky do její ruky, studentka na něj kouká jak sůva z nudlí. Jiné přirovnání mě nenapadá a trochu přidrzle říká:

„No, já nemám s sebou tolik peněz.“

„A kolik tedy máš?“ zeptám se.

„Chybí mi sto padesát korun.“ Podívá se na mne, co na to řeknu.

„Dobře, tak to nevadí. Dáš mi to příště. Co jiného mám s tebou dělat.“ Odpovím dosti otráveným hlasem. Vezmu si od ní tedy peníze, dám do pokladny, avšak studentka se na mě zvláštně podívá. Z pohledu jsem vytušila, že něco není v pořádku. Zadívám se na ní tázavým pohledem. Pokukovala hned po pokladně a hned zase po mně.

„Copak se stalo? Potřebuješ ještě něco?“

„Ano. Víte, já nemám peníze na cestu zpět. Jak se mám nyní dostat domů? Nemám čím zaplatit autobus, když jsem vám všechny peníze dala.“

„To snad není možný. No co mám s tebou dělat. Kolik stojí autobus?“

Zeptám se jí a má trpělivost začíná nabírat na síle. Hned si pomyslím, jako by nestačilo, že dělám na sekyru. Ještě budu holce platit autobus a dluh si tu jen zvětším. Podívám se na studentku i na psa. Oba se na mě koukali s velkým prosíkem. Pejsek už chtěl jít a slečně bylo pomalu trapně, že nemá na autobus. Moc dobře věděla, že peníze probendila. Cestou si nakoupila plno bonbonů, čokoládek, a ne zrovna levných. Věděla jsem to proto, že na stolku se povalovaly obaly, ba i na zemi.

„Autobus stojí skoro padesát korun a pak už mám šalinkartu.“

„Tady máš tedy padesátikorunu a tím pádem mi budeš dlužit rovných dvě stě korun. Někam si to zapiš, ať nezapomeneš. Nebo víš co, já tady mám uložený telefon na tvého tatínka. Tak já mu zavolám, aby mi zbylé peníze poslal na účet.“

Podívám se na ní a dívka mi hned začne slibovat, že nezapomene, že mi vše příště vrátí. Pokývám hlavou, že počkám a rozloučíme se. Jsem ráda, že už je pryč. Zhluboka se nadechnu a říkám si, to byl zase den.

Třetí zákazník mi také zůstal dlužen. U něj si peníze budu muset vybrat zvláštním způsobem. Zkrátka půjdu zdarma na výstavu a tím se dluh vyrovná. Ještě nevím tedy kdy, ale budu muset brzo. Hlavně z toho důvodu, že by dluh zůstal promlčen.

Po těchto zkušenostech jsem si už říkala, že se budu muset vždy zeptat, zda má dotyčný na zaplacení ještě dříve, než začnu dělat. I když to bude asi hodně neslušné. Sem tam někomu odpustím korunu, dvě, ale u těchto zákazníků to bylo už poněkud více.

Pak mě napadla ještě jedna věc, že jim nedám psa, dokud mi nezaplatí. Jen doufám, že každý majitel miluje svého psa.

Pes zanechává na jeho oblečení chlupy, otisky paciček, ale i zvláštní pocit štěstí, který by mu jistě chyběl. Psi jsou přívalová vlna emocí a po těch by mu bylo jistě smutno.