Posázavský vesnický holič

„Dojdi objednat brouska, ať přijde na dědu. Už to má zase dlouhé. Vypadá jak Ezau,“ řekla babička. Ach jo, pomyslím si a pomalu se vydám ze dvířek.

Na sobě mám keprovou hnědou propínací zástěrku se sedmikráskami. Tu nosím ze všech nejraději, protože je hodně pohodlná. Obě ruce si hned strčím do kapes. Jdu pomalým loudavým krokem a na chodidlech mi mlaskají boty žabky.

Nerada chodím pro holiče. Jak tam totiž vkročím, tak panímáma spustí, jak jsem zase vyrostla, a to je samé ťuťu a ňuňu. Dnes ale zůstanu stát u branky. Dál mě nikdo nedostane. Plán mám a teď se ještě vyhnout husám, co utekly paní Filipové. Husák stojí přímo uprostřed zdlouhavého kopce a okolo něj jezdí po zemi husy svými oranžovými zobáky. Jsou dost naštvané, neboť jsou čerstvě oškubané. A abych běžela do kopce, a ještě v žabkách, no to asi nedávám. Tak tam tak chvilku stojím a nohou si kreslím v prachu kamenné cesty. Najednou zaslechnu „haj, haj, domů.“ Zvednu hlavu a vidím, jak paní zahání proutkem husy zpět na dvůr. To jsem měla štěstí. Pozdravím ji a projdu kolem tak rychle, že si málem ukopnu palec.

Za chvilku už stojím u holiče před plotem a rychle mu vyřídím vzkaz od babičky. Brousek byl tentokrát na dvoře a já nešla dál. Slíbil, že přijde ještě dnes k večeru. Běžím domů, abych vyřídila vzkaz a blonďaté copy mi lítají větrem okolo hlavy.

Zhruba po půl šesté vynese babička na dvůr dřevěnou, hodně starou oprýskanou židlici. Původně byla bílá, ale v kuchyni u stolu už dosloužila. Nyní stojí ve stodole. Většinou na ní sedává děda, když loupe nasušenou kukuřici do plechového škopku. Děda přinese ještě malý stůl, který už nedělá žádnou parádu, ale jako ponk pro holiče je dobrý.

Vrznou dvířka a pan holič přichází. Jde zpříma a v podpaží má složenou zástěru. Jeho široké nohavice u tesilek mu lítají do stran. Pozdraví a zastaví se u stolu. Z kapsy zvláštní haleny vyndá dlouhé pouzdro, které je převázané kalounem. Rozváže ho a pomalu pouzdro rozbalí jak housenku na stůl. V něm má uloženy všechny své nástroje. Různé břitvy, nůžky, hřebeny i štětku na holení.  Z druhé kapsy vytáhne vínový kelímek s tuhou pěnou na holení a obtahovací řemen. Je tedy přichystán, až na mého dědu.

A děda už přichází. V rukou drží lavor, ve kterém má nalitou vlažnou vodu. Položí ho na druhou stranu stolu. Přetáhne si dolů přes hlavu jednou rukou košili a usedá na přichystanou židli. Brousek si mezitím zaváže zástěru okolo pasu a zapíchne stříhací strojek do nedaleké zásuvky. Nejdříve dědovi objíždí uši a udělá takzvané blatníky. Potom mu vyholí strojkem i krk a temeno hlavy. Zbytek čupřiny už stříhá nůžkami a neustále si ji načesává. Vždy vytáhne hřeben všiváček ze zadní kapsy kalhot. Chvilku dědu češe, a pokud se mu to zdá dobré, strčí ho zpět do kapsy. Myslím si, že kdyby to tenkrát vzal všechno strojkem, výsledek by byl stejný. Ale byl to jeho zajetý rituál, přes který nejel vlak.

Nyní dědovi rázně ohnul hlavu dopředu a štětkou na holení mu ometl krk od vlasů. Na povětří ji vyprášil a chystal se na dědovo strniště. Vousy měl již dosti dlouhé, avšak řídké. Kolikrát říkal babičce, že pokud práskne hodně dveřmi, vousy mu opadají a nebude potřebovat holiče.

Ten už vykrucuje mokrou štětku v kelímku s pěnou. Čím více krouží, tím je i více pěny. Tu pak postupně nanáší na dědovu tvář a jeho krk. Děda má při tom stisknuté rty k sobě a vypadá jak Mikuláš. Kolikrát jsem se ho snažila rozesmát, ale nikdy nehnul ani brvou.

Holič nyní projíždí rukou po pouzdru s nástroji a hledá ten pravý. Vše vypadá, jako by ho s láskou hladil. Nakonec vytáhne břitvu s perleťovou rukojetí a dlouze se na ni zadívá. Obtáhne ji snad sedmkrát po řemeni sem, tam, a přitom ji různě otáčí. Na závěr na ostří sáhne palcem a na jednom vlasu vyzkouší, jak je břitva nabroušená. Uznale pokývá hlavou, že je spokojen a začíná dědu holit.

Táhne břitvou seshora dolů. Dělá ladné pohyby a nepamatuji si, že by dědečka někdy sebe míň říznul, nebo škrábnul, aby mu tekla krev. Při holení si brousek břitvu od pěny vždy někam utřel, avšak už ani nevím kam. Asi mi tato věc nepřišla v té době moc zajímavá. Zato vůni pěny bych si vybavila přesně. Ta se nedá zapomenout.

Nyní si už děda stoupá a celý obličej si umývá v lavoru. Potom jde do koupelny, nanese si na tvář plácavými pohyby Pitralon. To byla snad jediná voda po holení v té době a snad ji měl v koupelně každý muž.

Pak se nám jde děda jako vždy ukázat. S úsměvem si stoupne na zápraží, přitom se drží klandru a vyprsí se. Připadá si jak znovuzrozený, a i takový, jak vždy říkal, čistý. Babička se na dědu podívá a podávajíc mu čistou, naškrobenou švédskou košili řekne.

„No, podívejme se na něj! Zase je z něj pěkný štramák.“