Nedají jim šanci dospět

Jen samé množírny, překupníci a i policie mě zklamala. Byla snad podplacená? Proč musí z domu? Hledat novou milující rodinu. Kde je cit, pochopení? Nikde. Však oni jedou podle předpisů, oni jsou z obliga.

Můj mazlíček odešel nečekaně do hvězdného nebe. Jeho svíčka zhasla. V daný moment jsem myslela, že mi praskne srdce.  Byl tak mladý, plný elánu a života. Dodával mi energii, radost. Vše náhle skončilo. Následoval velký pláč, zoufalství, beznaděj, prázdnota, vztek, uzavření mysli. Každá sebemenší vzpomínka na něj mě moc bolela u srdce.

Kamarádka mi napsala: „Jani, musíš dál, další čekají na pohlazení a na tvůj úsměv. Život dá, ale umí i vzít. Každému jednou jeho svíčka dohoří.“

Večer jsem se rozhodla, že půjdu vpřed a nenechám se takto srazit na kolena. Že musím vstát a jít pomalými krůčky dál. Pořídím si nového kocourka. Čím dříve, tím lépe, jak pro mě, tak i pro moje děti. Myslela jsem si, že sehnat novou kočku nebude vůbec žádný problém. Omyl, byl to problém a velký.

Ještě ten den jsem odepsala zhruba na pětadvacet nabízených koťat do jednoho roku. Hledala jsem v útulkách, záchranných stanicích, na různých webech, kde se prodávají či nabízejí zdarma zvířata. Byl to například bazoš, anonce, fauna, bazar, letgo, už ani nevím kde všude. Poptala jsem známé a stále nic.

Ten den jsem prakticky nespala a odepsala opět na plno nabídek. Občas mi někdo odepsal, ale vždy mě zarazila cena a jedno velké proč, co nechápu do dnešního dne. Proč a z jakého důvodu se kastrují malá zhruba tříměsíční koťátka? Setkala jsem se s překupníky, množiteli, nepochopením, hamouny. Jen málo jich bylo takových, kterým šlo o dobrou věc, a chtěli pro své kotě to nejlepší.

Proč nenechají koťátka vyrůst a hlavně dospět, zesílit. Jaký k tomu mají důvod? Že by snad proto, aby jejich množírna dál mohla množit a ostatní už ne? Mají snad strach z toho, aby někdo další choval kočky a ještě lepší než oni? Argumentovat tím, že pak vám odpadnou starosti s kastrací, se mi nezdálo pravdivé. Já chtěla kotě nekastrované.

Další den mi svitla velká naděje. Jeden můj známý sehnal v Bruntálu kotě. Krásné kotě, devíti měsíční a hlavně, nekastrované. Jeho původní majitel ho chtěl vyhodit. Možná na něj i padl los, že musí z domu. Přitom majitel měl doma ještě tři kočky. Tak proč nyní?

Ihned jsem se rozhodla, že ho chci a chtěla jsem si pro něj dojet. Nakonec jsem musela počkat s tím, že majitel je v práci a vše se musí s ním nejdříve domluvit. Řekla jsem si dobře, to vydržím. Celá rodina byla šťastná a natěšená, avšak jen pouhé dvě hodiny.

Přišla mi zpráva, že kotě musí jít nejprve do útulku. Nechápala jsem proč? Z jakého důvodu, když já si ho chci vzít přímo od majitele. Dostala jsem kontakt na jednu policistku, která už vše začínala vyřizovat. Psala jsem ji až do noci a doufala, že svět je ještě v pořádku. Nebyl.

Prý jsou na vše předpisy a majitel chce, aby kotě šlo do útulku. Nechápala jsem z jakého důvodu. Řekla jsem si, že ustoupím a kotě si pojedu vyzvednout tedy další den do útulku. Opět jsem byla jak ve zlém snu. Kotě mi prý nedají, že se musí vykastrovat a bůhví ještě kam převézt. Argumentovala jsem tím, že nechci kotě vykastrované a pokud bude potřeba, tak si kastraci zaplatím sama, až povyroste.

Odpověď jsem dostala zase zamítavou. Bez kastrace mi kotě nedají, a dál že musí jít na plno testů. Prý nejdříve za měsíc bude dáno k adopci a bude převezeno do útulku na Vysočině. Budou ho vozit a převážet jak kozu na trhu. Připadala jsem si jak v jiném světě. Kde je nějaké lidské pochopení? Úcta ke zvířatům.

Kotě jsem i přes toto všechno chtěla zachránit. Chtěla jsem si ho zarezervovat. Nepodařilo se mi to. Prý musím být vhodná a spolehlivá k adopci. Já, která se věnuji aktivně zvířatům. Já, která píši do různých časopisů, jak se správně starat o kočky a psy. Jak jim dát tu nejlepší péči, milující domov, pohlazení.

Svůj boj jsem o toto koťátko prohrála. Nevím, kdo za tím vším stál a proč. Uvažovala jsem, že zajdu do české televize a nenechám to tak. Byla jsem tak zhnusená chováním lidí. Proč dělají někomu vědomě bolest?

Nyní si kladu otázku, kdo vlastně bude tuto kastraci platit? Proč se takto vyhazují zbytečně peníze. Mohly se přeci použít jinde a daleko efektivněji. Například na léčbu nemocných, týraných nebo zraněných zvířat. Přitom tento útulek mě rok co rok žádá o peníze na sponzorování. Ztěžují si, že nemají finance na léčbu, zdravotní materiál, očkování, veterináře a jiné výdaje.

Další den už jsem neměla sílu na nic. Na žádný boj, už jsem byla psychicky ze všech těch nenadálých událostí na dně. Postěžovala jsem si i kamarádům a jeden mi řekl: „Nehroť situaci, odpočiň si a jistě ti brzo nějaké koťátko spadne do klína.“ A měl pravdu.

Do náruče mi spadla nečekaně nabídka na nákup kotěte. Zájemkyně ho totiž odřekla a já byla v pořadí jako náhradník. Ještě ten den jsme sedli do auta a vydali se s přepravkou na cestu.

Výsledek je, že mám krásné, dlouhosrsté, nekastrované kotě až z Beskyd. Jmenuje se Akiš a vypadá jako rys.  Má milující rodinu a je moc šťastný a my s ním.